Ruská ruleta [OPRAVUJI]

DENÍK ROSE POLDACHN 5. 1. 1972

Včera nás Dylen všechny zaskočil. Nikoho ani zdaleka nenapadlo, co by mohl zažít. Věděla jsem o Dexterovi Loserovi a celkově jeho příběhu, ale ani za mák jsem netušila, že by to mohl být Dylenův otec. Celé je to nějak moc zašmodrchané, nechce se i tomu věřit, ale vím, že by nám Dylen rozhodně nelhal! Nedokážu si i přesto, že už jsem tady rok představit, čím si musel projít. Je to neuvěřitelné, že po takové minulosti se stále drží nad hladinou a na momentální situaci se dívá s nadhledem.

Večer se toho stalo nějak moc. Měla jsem problémy usnout. Vlastně podobné, jako ostatní. Dylen se od nás zase odloučil, nebylo by to nic neobvyklého, ale on s námi vůbec nemluvil. Ta nová zrzka za ním neustále dolejzala. Prej, že mu děkuje za záchranu a že jí je samozřejmě líto, co zažil. Fakt libový kecy, jakoby mu to nestačilo říct jednou, ona za nim musela skákat půl večera. A když na ní zvýšil hlas, zase se cítila strašně uražená. Ale zase musím nechat, že vymyslela docela fajn zábavu pro zkrácení času. Ty čtyři deskovky a pár papírů, co tu máme brzy omrzí. Maya pořád věří, že se odsud jednou dostane. Prý potom vydá extra dlouhou bichli o tom, co tady zažila a natočí se o tom film. Je fajn, že nám dává naděje.

Začla s námi točit rozhovory na svůj foťák. Ptá se nás na naše pocity z tohohle místa, jak jsme se sem dostali a další blbosti. Je to docela zábava, jen se divím, že jí ještě nedošli baterky ve foťáku. Chápu, že má pár náhradních, ale ona ten foťák vlastně vůbec nevypne! Pamatuji se ještě na dobu, kdy jsem se starší sestrou chodila po památkách Londýna a taky jsem měla pořád zapnutý foťák. Ustavičně jsem se sestrou fotila a za den jsem baterky musela vyměnit čtyřikrát! Nechápu to, to má nějakej kouzelnej foťák nebo co?!

I po tak těžké noci pro nás ráno zase přišli bachaři. Dylen už pomalu čtvrt hodiny před příchodem seděl před dveřma a čekal.

"Pojďte děcka, už tam na vás čekaj," usmál se na nás ten, co vždycky otevírá. Mám pocit, že je to Connor, ale nejsem si úplně jistá, jelikož hned vedle něj šel další, se kterým nebyli zas tolik rozdílní.

Stejně jako všichni jsem se i já zařadila do dvojřady. Postavila jsem se za Claire a Ben za Dylena. Ale i když jsem za Dylenem nestála, moc dobře jsem slyšela rozhovor mezi ním a (nejspíše) Connorem.

"Ne, neboj, dneska ještě neumřeš," zachichotal se Connor, když uviděl, jak Dylen otevírá pusu na důkaz, že chce něco říct.

"Já se smrti nebojím," hrdě opáčil Dylen. "Asi mě neposloucháš, když tě prosim, abys mě už nechal chcípnout."

"Dylene, nehraj si na hrdinu," usmál se na něj Connor.

"Já se nebojím smrti," zopakoval Dylen. "Já se bojím tak maximálně bolesti při umírání."

"Ale bojíš se."

"Přestaň mi tady kecat o tom, jak sem strašně podělanej ze dne, kdy chcípnu a raději mi řekni, co bude dneska za disciplínu, abych se mohl připravit," obořil se do něj Dylen.

"Dneska bude ultra nová disciplína, ale ty v ní figurovat nebudeš. Tu disciplínu jsme vymejšleli docela dlouho a nakonec jsme došli k závěru, že je moc nebezpečná. Vlasně se už žádný z ranních disciplín nezúčastníš," říkal to s jistou hrdostí v hlase. Byl nejspíše moc pyšný na novou disciplínu. Zato Dylen moc nadšený nebyl.

"To vám nestojim ani za malej risk," doprošoval se účasti v disciplíně Dylen.

"Ne, to teda nestojíš," pousmál se Connor. "Ty nás stojí velký prachy. Nechci tě ještě nechat zhebnout, protože si ještě musíme počkat. Ale musím ti říct chlapečku, že se nám to najednou začíná vyplácet. Za chvilku budeme prodávat trička s tvým potiskem, lidi tě maj rádi."

"To mě nezajímá," procedil mezi zuby. "Raději mi řekni, o jakou zábavu zase přijdu." Connor se na něj podíval s až moc ironickým úsměvem. Už jsme byli téměř v aréně a nejspíše bylo zbytečné mu to vysvětlovat.

"To bys rád věděl, co?" zašeptal Connor, až jsem to skoro neslyšela. Pak odešel a nechal Dylena se sklopenou hlavou v napětí.

Zase jsme se museli seřadit do řady. Ten druhý, nejspíše Phillip za námi zamknul mříž a podal Connorovi mikrofon.

"Znovu zdravím, dámy a pánové," zakřičel do mikrofonu Connor. "Jsem rád, že jste si kvůli nám zase přivstali. Naplánovali jsme pro vás proto úplně novou disciplínu. Hnedka na začátku vás ale ještě upozorním na to, že žluťák se od dnešního dne nezúčastní žádných ranních disciplín. Nemůžeme ho přeci úplně zničit." Podíval se na Dylena a ten ho na oplátku probodl nenávistným pohledem.

"Abych tedy vysvětlil pravidla," pokračoval. "Vyberete si dva účastníky. Ty zavřeme tady do těchhle klecí na tý hranici. Každej bude muset rozdělat za pomoci klacků ohýnek a zapálit drátek, kterej vede do klece druhýho. Až drátek dohoří k tomu druhému někde do hranice, chytne od něj benzín a hranice splane. Nebude to trvat zrovna krátkou dobu, tak mějte prosím trpělivost a užívejte si to. Teď můžete vybrat lidi! Vsázíme na přeživšího."

První vybrali Alex a druhého Marka. Oba si zalezli do klecí a posadili se tam a čekali, dokud si lidi nevsadí. Zatím se posadili a zadívali se na sebe.

"Byla jsi fajn kamarádka," usmál se na Alex a ona mu úsměv oplatila. "Ty taky."

"Dost sladkých keců, začněme a rozhodněme!" zakřičel Connor a zahájil disciplínu.

Nedívala jsem se na to, nemohla jsem vidět, jak to dopadne. Ani Claire se na to nedívala, povídala si s Dylenem. Když jsem se konečně chtěla taky připojit do konverzace, uslyšela jsem strašně hlasitý a bolestivý křik. Claire se tam chtěla podívat, ale Dylen jí zadržel. Asi věděl, že by jí z toho nebylo úplně nejlíp. Já jsem ale propadla zvědavosti a otočila jsem se. Křičela Alex, k Markovi se sice už taky dostával plamínek ohně, ale už nemohl prohrát, jelikož plamínek těsně u jeho klece zastavil a zhasl. Bylo vidět, jak se mu ulevilo.

"Větší svinstvo už snad vymyslet ani nejde," sykl Dylen a pohladil po vlasech Claire, která se k němu vyděšeně vinula.

"Nepochopíš, proč to dělají," sykla jsem na odpověď.

"Kvůli penězům tihle lidi udělají všechno," přisvědčil Dylen a otočil se na mě. Zářily mu oči od ani nepatrných slz. Bylo očividné, že mu je líto, že zase někdo umřel. Další nevinný život jenom kvůli pár librám. Nechápala jsem, jak se na to někdo může dívat. Musel to být strašný pohled. Ještě teď slyším ten děsný a dlouhý křik bolesti. Strašné, co lidi dělají pro peníze. Bohužel tohle ti, co se na to dívají a ti, co to provozují, nevidí.

Zdravím poutníci, gratuluji, dočkali jste se další kapitolky. A rovnou využuji příležitosti a nabídnu vám svůj nový příběh - Na ženy. Jedná se o lgbt romanci. Budu ráda, když se na ní alespoň kouknete a zhodnotíte, moc by mě to potěšilo :).