Ruská ruleta [OPRAVUJI]

DENÍM DYLENA LOSERA 5. 1. 1972

Claire mi svůj příběh už nejednou vyprávěla, ale i tak jsem poslouchal do poslední chvilky. Trochu mi to připomíná můj životní příběh, proto mám také Claire tolik rád. Připomíná mi mě v holčičím a o něco mladším podání.

Úplně jsem zapomněl podívat se na hodiny a tak mě odemykání zámku zaskočilo, až jsem sebou cukl.

„Pohyb, ať už ste v řadě," zavelel rázným hlasem Connor. Hledal mě v davu děcek pohledem, až mě našel a usmál se. Nebyl to úsměv, který bych viděl nějak rád - tenhle úsměv naznačoval, že noční disciplína bude zařízená tak, abych zase neumřel.

Doklopýtal jsem se k Claire - ze včerejší noci mě pořád bolela noha a chození pro mě bylo peklo. Claire se na mě laskavě usmála. Nejspíše se jí ulevilo, že se mohla vyzpovídat ze své minulosti. Podala mi ruku a vyšla s davem temnou uličkou zatím, co sledovala stejně jako já svalnatého muže, co se ke mně blížil.

„Tak co Dylene," usmíval se na mě stále Connor. „Jaké jsou tvé pocity."

Připadal jsem si jako sportovec, který právě doběhl maraton, když se mě na to ptal.

„Jaké pocity bych z týhle díry měl mít?" snažil jsem se odpovědět neutrálně, abych zas z jedné věty nevytvořil dlouhý rozhovor.

„Ty sis ještě nezvykl?" namítl s překvapením Connor.

„Ne, a ani se mi zvykat nechce!"

„Tvoje chyba. Budeš tady ještě při nejlepším pár let, měl by sis zvyknout." Bylo očividné, že se už nemůže dočkat, až mi vyvalí všechno o nový disciplíně (nebo spíš nevyvalí a bude dělat pana tajemnýho). Vyzařovalo z něj napětí dítěte před vánočním stromkem, a jelikož i mě zajímala disciplína, pokynul jsem hlavou, aby začal vypravovat, čeho že se dneska zúčastním.

„Prosté házení kostkami," řekl, jakoby to bylo něco obzvlášť zajímavého.

„A?" Nějak se mi nechtělo věřit, že je to všechno.

„Co chceš víc? Máme vás u toho upalovat, nebo co?"

Osobně se mi nechutil pohled na hořící těla z ranní disciplíny. Connorova nevhodná poznámka mi zážitek připomněla.

„To bylo zlý," poznamenal jsem.

„Dylene, vedu tuhle díru už dobrejch pár let a ještě dobrej pár let to tu povedu. To ti ještě nedošlo, že jsem monstrum, že jsem bezcitný hovado, který baví čumět na trpějící děcka?"

„Promiň, že jsem si myslel, že nejsi zas takovej hajzl," zašeptal jsem a doufal, že mě přes křičení publika, ke kterému jsme se kvapem blížili, slyšel.

Connor už neodpověděl a zrychlil na tempu, aby naší skupinku předběhl a dostal se do moderního amfiteátru jako první. My už jsme jen došli jako obvykle do sníženého kruhového prostoru a seřadili se.

Zahlédl jsem Connora, jak běží ke stolu s mikrofony a jeden si z něho bere. Hluk v aréně zklidnil poklepáním na mikrofon. Teď si byl jistý, že ho každý poslouchá, a tak začal hovořit.

„Milé dámy, milí pánové. Vítejte zde dneska již podruhé. Pokud jste našimi stálými hosty, určitě budete tuto disciplínu znát. Ti, co toto místo nenavštěvují ani rok však nebudou ani trochu pozadu, jelikož tuto disciplínu hráli již králové.
Vzadu slyším jeden tip. Ne, dámy a pánové, dnes nebudeme hrát známou královskou hru, šachy, my si zahrajeme ještě něco jednoduššího. Budeme hrát kostky," odmlčel se, jakoby chtěl vysvětlení principu hry kostky ozvláštnit potichou změnou tónů hlasu, což se mu stejnak moc nepovedlo, jelikož jeho tvrdý hlas byl dost hlasitý, i když šeptal. „Najde-li se tu však někdo, kdo ani tuto hru nezná, princip hnedka vysvětlím. Dva, nebo více hráčů (v našem případě hráči dva) dostanou jednu kostku a tou si každý dvakrát hodí. Ten, jehož součet čísel bude větší, než toho druhého vítězí, a získává život. Jak prosté, že? Myslím, že můžeme za-"

Najednou se jeho mikrofon znenadání vypnul. Publikum se po sobě zmateně ohlíželo a Connor se zahleděl na kudrnatou dívčinu, co měla na starosti zvuk.

„Proč to nefunguje?" okřikl jí.

Dívčina jen pokrčila rameny. V tu chvíli se za jejich zády ozval silný hlas, kterému na hlasitosti přidával mikrofon. Connor se okamžitě otočil. Moc dobře jsem viděl, kdo mikrofon svírá v ruce a pomalu, ale zřetelně do něj mluví. Byl to Phillip.

„Omlouvám se za až moc dlouhou dramatickou chvilku ticha, dámy a pánové, ale to je tak, když se tyhle mikrofony těžce zapínají. Přejdu ovšem rovnou k tomu, proč jsem tady přítele Connora vyrušil." Přišla další dramatická odmlka.

„Co to děláš," ptal se potichu Connor.

„Jen naším divákům chci přinést zase něco novějšího," odpověděl Phillip. „Proč si pořád jen špinit ruce dětskou krví, když si jí můžou oni pošpinit sami. Co takhle, kdybychom pro jednou něco zkusili," podíval se hrdě k publiku, nadechl se a zvýšeným hlasem spustil slova, ze který mrazilo mě a mé spoluvězně na zádech. "Vítěz s větším součtem čísel na kostkách zastřelí toho druhého."

Zdravím poutníci. Doufám, že se vám kapitolka líbila. Jak jsem zmínila v předchozí info kapitole, příběh opravuji, ale zase jsem si řekla, že by byla škoda, kdybyste na tak dlouhou dobu o vydávání rulety přišli. Nebudu tedy vydávat pravidelně (zvláště ne o prázdninách), ale pokusím se alespoň jednou za týden něco vydat. Na příští kapitolku se mohou těšit hlavně ti, kterým se zalíbila er forma, v kapitole Vzpomínky. U další kapitoly tedy zatím ahoj :).