Ruská ruleta [OPRAVUJI]

DENÍK JAMIEHO JORDANA 8. 1. 1972

Telefony zvonily jak splašené. A každý chtěl sdělit v podstatě to samé. V jedné z těch vesnic, kde jsme vylepili plakáty se objevilo auto s tou SPZkou.

Volalo jich tolik, že nebylo možné všechny je spočítat. Hlavním problémem ale bylo, že všichni věděli leda to, že auto jelo na jih. Pokud pachatelé o našich opatřeních věděli, mohl tohle být úhybný manévr. Sice se mohlo zdát, že toho máme po všech těch telefonátech víc než dost a určit  náboženství a výšku všech provinilých je teď už hračka, ale opak byl pravdou. Nevěděli jsme nic. A žádný nový telefonát nám v tom nepomáhal. I tak jsem ale musel nějak jednat.

"V té vesnici byl přibližně před čtvrhodinou. Je to docela stará dodávka, daleko dojet nemohli. Potřebuju co nejvíc lidí, aby v okruhu sedmdesáti kilometrů od vesnice zablokovali všechny cesty," vydal jsem rozkaz. Celý nervózní a napjatý jsem přecházel po místnosti a čekal, co se stane. Nikdy jsem nebyl tak vysoko v hierarchii. Jenže můj nadřízený si stál za tím, abych ten případ dokončil já. Nedostatek zkušeností mě ale dost tížil.

"Pane Jordane," přiběhla za mnou jedna z žen, co přijímala telefony. "mám na lince ženu, co nutně chce mluvit s vámi."

"O co jde?" zeptal jsem se, ač jsem odpověď čekal.

"Nic mi nechtěla říct, chce mluvit jen s vámi," řekla a podala mi telefon. Převzal jsem ho od ní, poděkoval a přiložil si ho k uchu.

"Seržant Jordan, co potřebujete?" promluvil jsem do telefonu.

"No, myslím, že vy spíše budete potřebovat mě," zasmála se do telefonu žena.

"Proč myslíte?"

"Řekněme, že mám přesné informace o pobytu těch dvou, které hledáte. A víc než to. Můžu vám o nich říct snad všechno."

Rozjasnily se mi oči. Konečně něco konkrétního! Jakožto člověka, co potřeboval informace jsem po nich byl dychtivý, ale jako policista jsem cítil lehké podezření. Seržantem jsem byl teprve dva roky a už jsem mohl s přehledem říct, že naprosto nikdo vám nedá takto jasné informace jen tak. Něco za to bude chtít. A nebude to zrovna málo.

"Prosím, mám po ruce tužku, můžete začít diktovat adresu momentálního pobytu obou," řekl jsem. Možná bude ta žena nezkušená (ač na to podle sebevědomí a aroganci v hlase rozhodně nevypadala) a bez rozmyslu mi informace předá dříve, než jí dojde, že má i své požadavky.

"Nebuďte naivní, seržante. Něco za to chci. Ale slibuji, že nic, co by vás teď či v budoucnu nějak omezovalo. Zařiďte to a já vám o nich řeknu všechno, co jen budete chtít."

"Fajn," odsekl jsem neochotně. "Co chcete?"

"Tak trošku s těma dvěma spolupracuji. Pomáhala jsem jim vymýšlet vražedné disciplíny a občas jsem unesla nějaké to dítě. Ale přísahám, že jsem nikdy nikoho nezabila! Až je chytíte, vsadím se, že celý náš tým bonznou. Pokud ne Connor, tak Phillip určitě. Já chci, abyste mě vynechali, vyčistili mi celý trestní rejstřík a kvůli ničemu z minulosti mě nehledali a nehrozili mi zatykačem. Jsem ochotná odjet do osmačtyřiceti hodin z Anglie. Už o mně nikdy neuslyšíte. Já vám předám informace a necháte mě na pokoji. Toť vše."

Jak jsem už pochopil, žena byla dost zkušená, vyjednávat uměla a nutila mě jednat spontánně. Možná bych i nesouhlasil s některými z podmínek, kdyby ti dva hledaní nerozhodovali o životě několika dětí. Musel jsem jednat ihned a na její podmínky přistoupit.

"Dobře," řekl jsem. "Všechno se to dá zařídit. Teď chci vědět jejich momentální skrýš, zda jsou ozbrojení, kolik je tam lidí, kolik přibližně drží dětí a v jakém jsou ty děti asi ohrožení. Jestli nechte mít na rukou krev, mluvte pravdu!"

Přes telefon jsem skoro cítil, jak se usmála.

"Těší mě, že to pro mě uděláte," mluvila stále stejně arogantně žena. "Na jejich základně je kolem třiceti až čtyřiceti dětí. Vzhledem k tomu, že je několik let zabíjeli bez jakéhokoliv pocitu viny, ohrožené jsou víc než dost. Ti lidé jsou schopni udělat cokoli. Neřeknu přesně, kolik je na základně lidí, ale bude to asi deset, víc rozhodně ne. Ozbrojení jsou taky, ale nemají lepší zbraně, jak revolvery. Být vámi si dávám pozor, ani já sama nevím, co bych od nich čekala."

"A adresa té základny?"

Sdělila mi naprosto všechno. Popisné číslo, jak se tam z té jedné vesnice dostanu, jak dům vypadá a kde všude se dá z domu "číhat" a dobře pálit.

"Díky," řekl jsem. "A vaše jméno?"

"Beth Henson," řekla hrdě. "Nezklamete mě seržante."

A položila telefon.