The Hardest Rule To Follow |TVD/TO|

Føur

,,Nesváděj to na mě! To ty jsi dostatečně nepřesvědčila svého kamaráda, aby zabil svého bratra." bránil se Damon. Momentálně jsme vedli hádku, protože Stefan si opět hrál na hrdinu a nevyšlo mu to. Díky tomu teď dělá Klausovi poskoka.

,,Ale samozřejmě že je to tvá chyba! Kdybys neměl tendenci se do všeho míchat tak by se nic nestalo." rozhodila jsem dramaticky rukama.

,,Nic nestalo?! A co Ele-" v tom momentě bratra přerušilo otevření vchodových dveří.

,,Proboha, hádate se jako hispánský pár. Jdete slyšet až ven." stěžoval si Alaric hned po příchodu. Bez jakékoliv další připomínky položil nějké papíry na stůl. ,,Pravděpodobně jsou teď Klaus a Stefan v Richmondu." ukázal na papír s fotkou obětí.

Poznala jsem bratrův styl vražd. Prvních pár let po mém "odchodu" jsem mu byla neustále v patách. Byl tak zaslepen chutí krve, že mě ani nijak nevycítil. ,,Ano, to je Stefan." povzdechla jsem si.

Damon s Alaricem se hned vydali po jeho stopách. Samozřejmě jsem chtěla jet taky, ale Damon si prosadil své. Zůstanu tady.

Snažila jsem se svůj vztek potlačit. Na tohle je nejlepší to ze sebe vymlátit...nebo jít spát. Raději jsem zvolila druhou variantu a po teplé sprše zalehla do postele.

,,Sarah! Podívej se!" ukázal William na nebe plné hvězd. S úžasem jsem sledovala krásnou noční oblohu. Zrovna byl úplněk. Tohle je naše tradice, každý úplněk vyrážíme v noci ven se dívat na měsíc. Pokaždé je to stejně krásné.

,,Ale notak. Chce to úsměv." odvrátil Will svůj pohled od oblohy na mě. Zrovna jsem myslela na mé bratry. Nebyl důvod se smát.

,,Nemám důvod. Moji bratři..." povzdechla jsem si a zahleděla se na trávu pod nohama.

,,Nene. Honem úsměv, teď." zvedl mi koutky rtů nahoru. ,,Tak a je to." nad jeho dětinsky šťastným výrazem jsem se opravdu musela zasmát. ,,Vidíš, jde to. Úsměv je ta nejkrásnější věc, kterou můžeš jiným věnovat. Sama říkáš, že lidé jsou nejkrásnější, když se smějí. A nesmíš být smutná. Jsou dost staří na to, aby se o sebe postarali. Oba jistě žijí." pohladil mě po zádech.

Postřela jsem, že se odněkud blíží kroky. ,,Něco se blíží. Jdeme." vzala jsem Williama za ruku a utíkala napříč lesem. Oslepilo mě ostré světlo. Willa jsem pustila a rychle si zakryla oči. ,,Wille!" volala jsem. Slyšela jsem jen křik. V oslepujícím světle jsem zahlédla postavu. Polila mě tekutinou, která spalovala mou kůži. Sporýš.

,,Sarah uteč! Hned!" slyšela jsem hlas mého kamaráda. ,,Dělej!" zakřičel znovu. Byla jsem oslabena sporýšem. Nemohla jsem nic. ,,Běž!" tohle slovo opakoval pořád dokola. Cítila jsem na hrudi bolest. Párkrát jsem zamrkala a zaostřila zrak na můj hrudník. Na pravé straně jsem měla zabodlý dřevěný kůl. ,,Sarah!" slyšela jsem jeho ublížený hlas. V ten moment ho už parta neznámých postav odváděla do neznáma. A já nemohla nic.

,,Wille!" zakřičela jsem z plných plic a otevřela oči. Rychle jsem si sáhla na hruď. Po žádném zranění ani známky. Je noc a já ležím ve své posteli. Zase ty sny. Po téhle noční můře už jistě neusnu. Posadila jsem se na postel a zhkuboka oddechovala. Ten sen byl až moc živý na to, aby mé myšlenky hned zmizely jinam.

Rozhodla jsem se, že vstanu z postele a dám si něco k jídlu. Otočila jsem se k oknu. Když jsem zahlédla postavu otočenou k oknu, myslela jsem si, že ještě sním. Pro jistotu jsem na pár vteřin zavřela oči a znovu jen otevřela. Stále tam byl.

Chvíli jsem si myslela, že by to mohl být i Stefan...ale tohle má moc dlouhé vlasy na mé dvojče. Pak mi to došlo. Je to můj oblíbený, zbabělý původní.

,,To snad nemyslíš vážně." řekla jsem otráveně. Konečně se ke mně otočil. ,,Jak dlouho tady seš?" povytáhla jsem obočí a složila si ruce na prsou.

,,Od té doby, co jsem tě slyšel křičet ze spaní. Může to být tak," podíval se na své hodinky. ,,Čtyřicet minut, víc ne." dokončil svou větu. Pozoroval mě jak spím.

,,Nemáš nic lepšího na práci, než pozorovat spící upíry? Nepřijde ti to trochu... Úchylné?" posadila jsem se na postel a přejela si rukou po obličeji. Nejspíš ho mé vyšilování pobavilo. Uchechtl se.

,,Víš co? Já to raději nechci vědět. Pojď, dáme si něco k pití." ukázala jsem rukou směrem ke dveřím.

Postavila jsem před Elijaha na stůl sklenici a pohodlně se posadila na pohovku vedle něj. ,,Co tě dovedlo zpátky sem, srabe?" neodpustila jsem si rýpavou poznámku.

,,Niklaus mě podrazil." no nepovídej. ,,Odmítám se o něj dále zajímat." řekl naprosto seriózně.

,,Uvidíme jak dlouho ti to vydrží." pokrčila jsem rameny. Nevypadal, že by ho mé rýpání nějak rozčilovalo.

,,Kdo je William?" Zeptal se. Rychle jsem přemýšlela jak na tento dotaz odpovědět, jakkoliv jen ne pravdivě.

,,Nikdo důležitý." semkla jsem rty k sobě. Nebylo vhodné se na to teď ptát. Na tohle téma není vhodná doba nikdy.

,,Vážně?" chtěl se ujistit. Vypadá, jakoby ho to zajímalo.

,,Opravdu. William...hm." nuceně jsem se uchechtla. ,,Fakt nic zajímavého." pokývala jsem hlavou. Tak dokonalou lež jsem nikdy dohromady nedala. William pro mě byl důležitý stejně jako Stefan a Damon.

,,No a co ty? Co teď budeš dělat?" změnila jsem téma. ,,To už nadosmrti zůstaneš s námi v této díře?" zasmála jsem se a upila ze sklenice krve.

,,Říkáš to, jakobych vám tady v Mystic Falls vadil." podíval se na mě nejistým pohledem.

,,Právě naopak! Myslím to dobře. Nechci abys tady s námi kysal do smrti. V takové díře, s takovýma lidma a nic tě tady nedrží. Hned bych šla." pokrčila jsem rameny.

,,Co je tak důležité, že tě to tady drží?" přisunul se ke mně blíže a dělal, že ho zajímá co říkám.

,,Sám to moc dobře víš. Moji hloupoučcí bratříčci, kteří jsou v jednom kuse v maléru." pronesla jsem s ironií v hlase. ,,Nechtějí mě brát na žádnou akci, ale pro dobrý pocit jsem stále tady." dodala jsem následně.

,,To je od tebe hezké." řekl s úsměvem. Má hezký úsměv, to se musí nechat.

,,Jakobys nedělal několik stovek let to samé." mávla jsem rukou. Kéž by Stefan a Damon byli jako Elijah. Tak skvělého bratra by jistě chtěl mít kde kdo.

,,Bohužel ano." povzdechl si a odvrátil ode mě pohled. Zdál se mi smutný. Neměl tohle téma vůbec načínat.

,,Ale notak." plácla jsem ho po zádech. ,,Tak to neber. Nebyla to chyba. Byl to tvůj instinkt, postarat se o sourozence. To by udělal každý...kromě Salvatorů." vytáhla jsem jeden koutek úst nahoru.

,,Oh bože, co ty tady zase chceš?" objevil se v obýváku Damon, neznámo jak. ,,A ty bys měla spát!"ukázal na mě rukou. Teď je ten správný čas na moralizování. Damon si jistě neodpustí pár dalších poznámek.

,,Nemohla jsem spát a takovou náhodou šel tadyhle původní kolem. No a dali jsme se do řeči." vysvětlila jsem ve zkratce. Damon přeci nemusí vědět, že Elijah byl v mém pokoji, když jsem spala.

,,Jistě jistě. Teď máme větší problém, než řešit...ne, nic už mlčím." zmlkl Damon, když jsem mu naznačila, ze po něm hodím sklenici. ,,Klaus a Stefan se vrací sem. Hodilo by se, kdybys svého bratra ukočíroval." podíval se bratr na Elijaha.

-----------------------------------------------------------
Heyy :D tak. Dala jsem si takovou oddechovou kapitolu :D ale i tak byla podstatná! Snad vás úplně neunudila a...další kapitola by mohla být dříve :D :*