The Hardest Rule To Follow |TVD/TO|

Seven

Už jsou to zhruba dva týdny. Za celou tu dobu jsem nevylezla z domu. Prostě jsem celé dny spala. Neměla jsem náladu ani sílu vůbec na nic.

Připomíná mi to ty časy hned poté, co zmizel William. Tehdy jsem se nezmohla taky vůbec na nic, ale byla jsem v horší situaci. Teď si říkám, že o nic nejde, tak proč jsem z toho tak špatná. Potkali mě horší věci. Nevím co se děje.

,,Pořád spíš?" zaťukal mi Damon na dveře. Chodil mě kontrolovat několikrát denně, což od něj bylo opravdu milé.

,,Doneseš mi prosím něco k pití?" pronesla jsem k němu. Za několik vteřin byl zpátky s plnou sklenicí krve. Posadila jsem se na postel a napila se.

,,Musíš se hodit do kupy. Dnes příjdou hosté." vzal mě Damon kolem ramen. Hosté? Snad nemyslí původní. Nepotřebuji je vidět.

,,Hmmm...ne." zpátky jsem si lehla. Neměla jsem náladu vůbec na nikoho.

,,I kdybych tě tam měl dotáhnout, tak si tam s námi prostě sedneš." oznámil mi a odešel. Možná je čas se po čtrnácti dnech, co jsem chodila jen do koupelny z ložnice a zpátky vydat i do obýváku.

Odhodlala jsem se a vstala z postele. Vydala se do koupelny a podívala se do zrcadla. Kde kdo by si řekl, že upír je buď v nechutném stavu, nebo vypadá opravdu dobře. Nic mezitím. Měla jsem krvavé oči a zbledlé tváře z nedostatku krve.

Vzhledově se za pár minut nespravím, tak jsem se jen lépe oblékla. ,,Pojď. Jdeme. Už jsou tady." táhl mě Damon za zápěstí po schodech dolů. Posadil mě vedle Kola Mikaelsona a sám se posadil vedle Eleny, jak šokující.

,,My se ještě neznáme." hned si se mnou začal Kol povídat. ,,Teda, tys mě viděla jen...v tom mrtvém stavu a já viděl jen tvé záda. Asi čtrnáct dní zpátky. Jsem Kol." podal mi ruku.

,,Sarah, těší mě." potřásla jsem mu rukou a zase zabořila svůj pohled do podlahy. Nemohla jsem se ani podívat Elijahovi do očí. I ten pohled byl bolestivý.

,,Slyšel jsem, že seš dost výřečná. Dnes to tak není?" mluvil na mě Kol dál. Měl by se zeptat svého bratra, kde jsou mé hloupé poznámky. S jeho slovy zmizely veškeré mé narážky.

,,Není. Špatně jsem se vyspala." odsekla jsem. Kol pochopil, že se nemá dál ptát.

Všichni se bavily na téma dvojnice. Žádné téma pro mě. Neměla jsem se tedy o čem bavit. Moji pozornost upoutalo až klepání na dveře. ,,Půjdu tam." řekl Damon a odešel ke vchodu do našeho domu.

Opět jsem zavěsila svou hlavu dolů. ,,Sarah, prý tě zná." oslovil mě Damon a já zvedla svůj zrak ze země a prohlédla si tmavovlasého dlouhána. To je William! Můj William.

,,Dobrý večer, Slečno Salvatore. Chyběl jsem vám?" uklonil se. Vyskočila jsem z pohovky a rozběhla se k němu.

,,Williame." na víc slov jsem se momentálně nezmohla. Pevně jsem ho objala. ,,Ch-chyběl, neskutečně moc." cítila jsem neskutečný nával štěstí. Nevnímala jsem nic jiného, než mého dlouho ztraceného kamaráda.

,,Snad nebudeme brečet." zasmál se a opět si mě pevně přitiskl k sobě. Když ucítil, jak zrychleně dýchám a slyšel mé vzlyky, hned pochopil. ,,Ale notak, zlatíčko." pohladil mě po vlasech.

Nemohla jsem uvěřit tomu, že je tady. Je to neskutečné. William se po třiceti letech vrátil. Pomalu jsem ho začala pouštět, abych si mohla znovu a detailněji prohlédnout jeho obličej.

,,Sarah, nechceš nás třeba seznámit?" věnoval mi Damon tázavý pohled. Hned jsem se vzpamatovala a začala si uvědomovat, že kromě mě a Willa je tu další spousta lidí.