V lásce a válce je vše dovoleno (FF Vadim Tkačenko - Vadak)

Zmizení

Pohled Claudie:

Koukala sem na něj přes stůl. Maloval si. Ofinu si si strčila za ucho a šla k oknu. Na stolku začal vibrovat mobil. Šla jsem k němu. ,,Viktor". Típla jsem mu to a vrátila se za Míšou. ,,Tak co? Můžeme jít?" zeptám se a on kývne. Papír vložil do tašky a usmál se na mě. ,,Plán zní jasně. Zavedu tě na tu oslavu. Půjdu k babičce a potom se pro tebe stavím. Mám odvést ještě někoho?" zeptám se a on kývne. ,,Jo. Evičku!" odpoví s radostí a vyběhne ze dveří. ,,Stůj!" křiknu a on zbrzdí. Vzala sem si věci a zamkla za sebou. Seběhla sem tři schůdky a oklepala se. Chytl mě za ruku. Šli jsme po chodníku. ,,Těšíš se?" zeptám se a on kývne. ,,Bude tam Kuba. Ten je fakt srandovní. Někdy mi půjčuje pastelky". ,,No páni. To jste asi kámoši" řeknu a on nad tím mávne rukou. ,,Nechci se o tom bavit" řekne elegantně a usměje se na mě. Jen sem se nad tím zasmála. Už na místě se zazvonila a koukla dolů. Upravil se. Dveře se otevřeli a já rázem slyšela křik dětí. ,,Ahoj Míšo. Ráda tě vidím. Pojď dál". Bez váhání vešel. Koukla sem na ni. ,,Tak dobře. Přijď si pro něj asi kolem sedmé. Slíbila jsem pohádku" dodá a já kývnu. ,,Dobře. Kdyby něco zavolejte" odpovím mile a dveře se zabouchnou. Okamžitě sem si nasadila sluchátka. Pustila sem si písničky a obrátila se na druhou stranu. Na návsi začalo nějak foukat. Koukla sem na nebe. Deštivé mraky se hnaly na východ. Nikde ani noha. Jen sem nad tím pokrčila rameny. Nepřišlo mi to nějak divný. Pátek odpoledne. Ještě při mistrovství ve fotbale. Všichni jsou buďto zalezlý doma a nebo v hospodě. Vyšla sem menší kopec a zamířila do lesíku. Babička bydlí úplně bokem. Jen co sem viděla dveře sluchátka jsem si sundala a nastrkala do kapsy. Babička té elektronice nějak nevěří. Ani sem neklepala. Prostě sem vešla. Tenhle pohled byl k nezaplacení. Začala sem se nahlas smát. ,,Babi?" zeptám se a ona si rychle sundá brýle. ,,Od kdy neklepeš?" zeptá se naštvaně a notebook schová pod deku. Položila sem mobil na stůl a koukla na ni. ,,Od kdy věříš těm kouzelníkům z internetů?" zeptám se a ona pokrčí rameny. ,,Od doby kdy v televizi nejsou dostatečné informace" odpoví a já si sednu naproti ní. ,,Claudino?" zeptá se tím ohavným oslovením. ,,Ano?" zeptám se stejně a ona vedle sebe poklepe rukou. ,,Nemůžeš mi tam nainstalovat ten tvůj wi-fi?" zeptá se a já se zasměju. Jakmile se zamračila smát sem se přestala. Jen sem pokývala hlavou. ,,Je to ta wi-fi" šeptnu a ona jen mávne rukou.

S babičkou si o tom všem prostě povídat můžu. ,,Tvá matka byla vždy konzervativní. Nikdy nedokázala být neslušná. Vážně nevím kdo ji tak vychoval" řekne od plotny a otočí se na mě. Jen sem se zasmála a najela ji na Google. ,,A je to. Máš tam všechno" dodám a on přede mě postaví čaj. ,,Všechno?" zeptá se a já kývnu. ,,I ten Facebook?" zeptá se a já na ni jen zírám. ,,No teda babi. Já ti ho teda udělám" řeknu rychle a ona kývne. Najela sem na hlavní stránku a vytvořila jí účet. ,,Babi jaký je tvůj rok narození?" zeptám se a ona se zamyslí. ,,Je to tu je do 20. století. Tak to asi upravíme" řeknu posměvačně a ona si založí ruce. Začala sem se smát. Postavila přede mě i buchtu. ,,Promiň" šeptnu a natáhnu se pro mobil. ,,Usměj se" řeknu po chvilce a ona se usměje. Vyfotila sem ji a sama si to poslala do chatu. ,,Je to mrhání talentem. Říkám tvé matce ať tě pošle na jinou školu" řekne a já nad tím pokývu hlavou. ,,Fotit umí každý" odpovím a podám jí notebook. ,,Jo, ale ne u každého to vypadá k světu. Claudie promluv s ní konečně". Jen sem nad tím mávla rukou. Natáhla sem se pro čaj. Jak sem se snažila napít koukla sem na hodinky. ,,Ježiši. Musím jít pro Míšu". Zvedla sem se a ona hned za mnou. ,,Nezapomeň na tu tašku!" křikne a já kývnu. Jo. Čím dál víc sem chodím tím víc tu nechávám věci. Až sem jednou nemohla najít občanku. S celkem velkou taškou sem vyběhla z domu. Když sem slyšela volání otočila sem se. Babička šla pomalu s věcmi co sem si přinesla. Doběhla sem zpátky a dala jí pusu na tvář. Ještě na mě ukázela prstem a já kývla. ,,Ahoj!" křiknu a běžím lesíkem. 

Nedošlo mi to! Už je po osmé. No jo vesnice tady se to neřeší, ale rodiče budou šílet. Když mě věci v rukách začali brzdit všechny sem je hodila do té tašky. Hned na vrchu sem viděla občanku. No jasně. Kdyby mě náhodou zavřeli za rychlí běh. Musela sem se nad tím zasmát. Teďka tě napadají takový blbosti co? Seběhla sem kopeček. Zakopla jsem. Hezky sem se vyválela. Oprášila sem si kalhoty a rychlou chůzí šla pro Míšu. Vždyť beru i tu Evu! To zase budu muset jít zpět na druhý konec. Při přecházení sem se nerozhlídla. To auto začalo troubit. Odhodila sem tašku a sama tam zůstala stát. Naštěstí stihl zastavit. Začala sem vydýchávat smrt. V autě seděli dva lidi s nějakýma kuklama na obličeji. Vystrašeně sem na ně podívala. Jeden koukal do zrcádka a druhý na mě. Když se ozvalo troubení uhla sem. Z dálky jsem slyšela houkání. Tady? V takovým prdelákově? Zvedla sem tašku, ale to auto tam pořád stálo. Oba na mě koukali. Zase sem utíkala. Z dálky jsem viděla světlo v domě. Zazvonila sem a trochu se vydýchala. Tentokrát mi otevřel sám Míša. ,,Konečně! Kde jsi?" zeptá se a obejme mě. ,,No. Neřeš to. Kde je Evička?" zeptám se a ona se za ním vyřítí. Bez dalšího slova jsem zavřela dveře. Oba se chytli za ruce a šli jako ocásky za mnou. ,,Maminka říkala, že se pár dětí ztratilo". Jen sem nastražila uši a dál dělala, že je neslyším. ,,To není pravda" odpoví Míša a já si na souhlas kývnu. ,,Nene. Tatínek po ní křičel, že si vymýšlí. Ale ona je viděla" dodá a já se nad tím usměju. Jenom nějaký blbůstky malých dětí. Když jsme došli k jejímu domu zazvonila sem a koukla na ni. Otevřela její máma. Hned ji objala a koukla na mě. ,,Chceš vidět koťátka?" zeptá se Eva a koukne na něj. Kývla sem a on mě napodobil. Odběhli a já se na ni podívala. ,,Můžu se jen zeptat...". ,,Vážně jsem je viděla" řekne a já se na ni se zájmem kouknu. ,,Kdy?" zeptám se tiše a ona zavře branku. Šla blíž ke mě. ,,Minulý týden. Večer sem šla z knihovny kde o prázdninách uklízím a viděla velkou dodávku. Myslím, že to byli Novotní. Víš ne? Tom a Daneček... No prostě z ničeho nic k nim šli velký chlapi a odtáhli je. Běžela sem tam, ale dřív odjeli". Viděla sem strach v jejích očích. ,,A nebyli to třeba rodiče?" zeptám se a ona pokýve. ,,Nikdo mi to nevěří. Myslí si, že sem se zbláznila". Chytla mě pevně za zápěstí. ,,Dávej si pozor" šeptne. Trochu mě vyděsila. ,,Claudie!" křikne Míša a ona mě pustí. Kousek sem od ní odstoupila. Míša mě chytl za ruku. Usmála sem se na něj. Jen co sem zvedla hlavu kývla sem a šla s ním domů. Nebojím se. Asi se nadechla prachu při oprašování knížek co nikdo nečte. Ha ha. Claudie jsi zlá. Z dálky jsem slyšela houkání. Zastavila sem a rozhlídla se kolem. Míša se na mě překvapeně podíval. ,,Jdeme?" zeptá se a já kývnu. Znovu sem se rozešla. Menší parčík asi 200 mětrů od našeho domů najednou nesvítil. Zase takový prdelákov to tu není, aby nesvítily lampy ne? ,,Dáme si závod?" zeptám se a Míša se zastaví. ,,Připrav se na prohru" šepne a připraví se. ,,Tři, dva jedna...". Rozeběhl se a mě nechal za sebou. Popoběhla sem a koukala na auta. Nikde nikdo neseděl. Celkem sem si oddechla. Za sebou sem ale slyšela kola. Otočila sem a to auto zastavilo. Zastavila sem a chtěla jít blíž. Na verandě se rožlo. Koukla sem do země a tašku si dala víc na rameno. U dveří sem se ještě ujistila, že tam vážně stojí. ,,Claudie!".

Tak a to je po dlouhé době zase všechno. Co si o tom zatím myslíte? Máte nějaké návrhy? Dolů...

Vaše AdellRainbowUnicorn

BTW: Sorry za chyby