V lásce a válce je vše dovoleno (FF Vadim Tkačenko - Vadak)

Lost card

Pohled Claudie:

Zazvonili jsem. Rovnou mi otevřela Karina. Vážně sem se vylekala jak na mě skočila. Zasmála sem se a ona mě už táhla dovnitř. Rozhlídla sem se kolem sebe. Všichni hrozně křičeli. Když jsem zastavila otočila se na mě. ,,Co je!" křikne a já pokrčím rameny. ,,Máš to dovolený?" zeptám se a ona mávne rukou. ,,Přestaň Claudie!" křikne přes písničky a já nad tím pokývu hlavou. Vyběhla sem schody a věci si zamkla u ní ve skříni. Pro sichr. Když sem slezla schody viděla sem několik lidí v sobě. Místo aby je odtrhli je spíš povzbuzovali. ,,Jsi si vědomá, že jestli vám zničí barák vaši vás zabijou?" zeptám se a ona kývne. ,,Ale neeee. Jsou...". ,,Policajti" řeknu za ni a ona se na mě otočí. ,,Stačí! Nic se nestane. Bav se. Odreaguj se. Přestaň být... ty" řekne mírně s odporem a nakonec se na mě blbě usměje. Protočila sem nad tím očima. Ještě, že její barák je na druhém konci vesnice. Člověk si řekne co dělá takováhle rodina na vesnici. No... Začátkem všeho se přestěhovali a doslova to tu ovládli. Ne, že bych proti nim něco měla, ale jsou až moc městský. Jak jsem kazila zábavu kolem přestalo mě to bavit. Sedla sem si na gauč a koukala po těch lidech. Jako je nás tu dost. Ne nějaká vesnický tancovačka. Spíš si musela pozvat i pár kámošů odněkud. Ani nevím kde přesně bydleli před tímhle prdelákovem. Někdo si ke mě přisedl z druhé strany. Otočila sem se a pokývala hlavou. ,,No tak. Karina říkala, že se nudíš". Jen sem nad tím pokrčila rameny. ,,Ne. Je tu... Ehm. Zábava?" zeptám se sarkasticky a o se zasměje. ,,Jo máš pravdu" odpoví a pobaveně nad tím pokrčí rameny. Pořádně jsem si ho prohlídla. ,,Hele Táďo nechceš si zatancovat?" zeptá se nějaká borka a on se na mě podívá. Mávla sem rukou a on vstal. ,,Promiň..." řekne k ní a otočí se na mě. ,,Claudie jdeš?" zeptá se a já nad tím pokývu hlavou. Zvedl mě a táhl mezi lidi. Cítila sem se nesvá. Chytl mě kolem pasu. Trapně sem se na něj koukla. Jen se zasmál a mrkl na mě. Ne, že bych byla stydlivá. To vůbec. Jde o to, že jsme se spolu nikdy moc nebavili. ,,Co děláš?" křikne někdo dost na hlas a Tadeáš mě pustí. Spadl na zem. Koukla sem na Viktora. ,,Ježiši. Jsi v pohodě brácho?" zeptá se Karina a zvedá ho. Jen jsem tam stála. Z ničeho nic vše utichlo. ,,Co tady děláte!". Všichni se otočili ke dveřím. Stáli tam oba jejich rodiče.  Všichni začali utíkat pryč. Na nic sem nečekala a vyběhla schody. Na Karininé posteli se váleli nějaký lidi. ,,Běžte" řeknu klidně, ale nic se nestane. ,,Poldové!" jeknu a oba se zvednout. Snažila sem se najít klíč od skříně. Jestli mě tu uvidí je po mě. Když jsem ho konečně našla pod něčíma trenkama odemkla jsem skříň. Batoh sem si hodila na záda a chtěla seběhnout dolů. Bohužel tam už se křičelo a brečelo. Vrátila sem se zpátky do jejího pokoje. ,,Ale tati to nesmíš!" křikne a já slyším dupot. ,,Můžu! Seberu ti všechno! Mobil, notebook a... prostě všechno!" křikne a já zpanikařím. Koukla sem ven z okna. Na ulici stálo pár aut. Z dálky jsem viděla jak všichni utíkají domů. Otevřela sem okno a opatrně z něj vylezla. Sedla sem si na římsu. Do pokoje akorát vtrhl její naštvaný táta. Posunula sem se víc ke kraji. Jsou to tak dva metry ne? To je v pohodě. Pode mnou je keř. Aaaa. Zhluboka jsem se nadechla a skočila dolů. Nějak špatně jsem dopadla. Byla jsem jako prase. Rychle sem se zvedla a slyšela štěkot psa. Oni mají psa? Běžela sem k bráně, která už byla zavřená. Obrátila sem se a běžela k tomu keři. Vylezla jsem na něj a rukama se opřela a plot. Mají ten nejhorší plot na světě. V té opatrnosti abych se nenabodla jsem zapomněla skočit o kousek dál. No jaksi sem si natrhla nohavici. Do prdele! Jestli to mamka zjistí natrhne mi něco jinýho. ,,Hej! Kdo tam je?". Ani jsem se neotáčela. Prostě jsem běžela pryč. Míjela jsem domy, které si ani nepamatuju, že by tu někdy byly. Zastavila až když jsem si uvědomila kde jsem. Ty vole já běžela úplně bokem! Koukla jsem na značku. Jo konec. Povzdechla sem si a otevřela batoh. Zkontrolovala jsem, že všechno mám. Naštěstí. No je čas jít domů. 

Po špatném rozhodnutí, že půjdu delší cestou jsem zastavila. To ještě půjdu dlouho. ,,To byla na hovno párty co?". Úplně mě zamrazilo. Když mi došlo, že to nebylo na mě kousek sem popošla. Asi pět týpků co se vláčeli po silnici se úplně motali. Zalezla jsem o kousek do lesa. Křupla větev. Dva z nich se otočili. ,,Ahoj. Nechceš jít s námi?" zeptá se jeden a jde ke mě. Ok Claudie. Hop nebo trop. Rozhodni se! Tik tak. Otočila sem se běžela do lesa. Slyšela sem jak něco pořvávají. Při několika zakopnutí jsem se zastavila a došlo mi, že za mnou nejdou. Ale počkat! Teď jsem v lese. Sama. V lese. Nebylo to dvakrát v lese? Našla jsem mobil a zapla si baterku. Prosím tě. Tyhle lesy znáš. Klid. Povzdechla sem si a šla. Až když jsem slyšela jak teče voda uvědomila sem si kde jsem. Naší ultra moderní vesnicí protíká řeka. Nevím jaká, ale prostě tady je. Když ji přejdu dostanu se kousek od mýtiny, odkuď jde vidět náves. S radostí jsem si popoběhla. Vodu jsem slyšela blíž a blíž. Zastavila sem se až když jsem viděla dodávku. Prostě tam stála. Otevřená. Nikde nikdo. Potichu jsem našlapovala. Obejdu ji. Vynořila sem se z druhé strany. Vážně jsem se klepala. Jak strachem tak zimou. Zděsila sem se jak voda byla vysoko. Nějak to od posledna stouplo. Jo Claudie naposledy jsi tu byla před třemi roky. V hlubokem zamyšlení jsem ignorovala brnění v mé ruce. ,,Hele neměli bychom se už vrátit. Myslím, že jsme tu dlouho". Začalo hrát moje děsivé vyzvánění. Snažila sem se ho vypnout. Respektive to típnout. Otočila sem se do lesa a snažila se zjístit od kuď se ke mě kroky blíží. Než sem stihla zareagovat nebo alespoň utýct z tmy se vynořily dvě postavy. Poznala jsem, že to jsou chlapi. Oba na sebe koukli. Jeden kývl. Oba šli rychle ke mě. Couvla jsem a cítila mokro. Rozeběhla jsem se přes řeku. V jednom místě ten proud byl silnější než já a já spadla. Když jsem je viděla jak jdou za mnou donutilo mě to vstát. Vkročila jsem na břeh a ani se na ně neotočila. V hlavě jsem si skládala jejich obličeje. Nemohlo jim být víc jak třicet. To určitě ne. Naopak. Působili mladě. A to mě děsilo. Běžela jsem. Dlouho. Z dálky jsem viděla mýtinu. ,,Aaaaa" křiknu a udělám pár kotrmelců. Protřela jsem si rameno a sedla si. Začala jsem hledat batoh. Vstala sem a začala sbírat věci. ,,Kde je! Musíme ji najít!" křikne a já utichnu. Nechala jsem věci věcma a vzala si batoh se zbylými věcmi. 

Pohled Vasila:

(Ano Vasila)

,,Myslím, že máme štěstí" řekne a já se na něj podívám. Podal mi kartičky. Obě sem si je prohlédl. Čtenářský průkaz a občanka. Oba jsme na sebe koukli. ,,Myslím, že Claudie pojede brzo na výlet". 

Tak a to je vše. So... Nevím co si o tom myslíte. Vůbec mi nechodí žádné zpětné reakce. Komunikujte! :D 

Snad se vám to líbí. (Prosím dolů... Ať vím kdo čte). Pokud máte nějaký nápady přidejte to k vašemu hodnocení.

Vaše AdellRAinbowUnicorn

BTW: Sorry za chyby