V lásce a válce je vše dovoleno (FF Vadim Tkačenko - Vadak)

Soud

Pohled Claudie:

Obě sme seděli v kuchyni. Jenom na mě koukala. ,,Myslím, že je čas mi říct o všem. O všem co se stalo!" řekne dost důrazně. ,.Nemůžu ti to říct. Mohla bych mít problémy" odpovím a ona pokýve hlavou. ,,Jsem tvoje matka! Musíš mi to říct!" dodá a já se uchechtnu. ,,I kdybych chtěla tak nemůžu" odpovím a ona praští do stolu. ,,Nikdo se to nedozví. Ani otci to neřeknu" řekne a chytne mě za ruce. ,,No neřekneš. Protože ti to nemůžu říct zase já" odpovím a ona si povzdechne. Když jsem viděla jak se ztrápeně dívá na stůl bylo mi jí líto. ,,Dobře" šeptnu a ona si zaraduje.

Seděly jsme tam další hodinu. ,,Všechno. Tohle je celý příběh" řeknu a ona se na mě nevěřícně kouká. ,,A co se stalo s tím chlapcem?" zeptá se a já pokrčím rameny. ,,Jediný co vím je, že vypovídat nebude" odpovím a ona kývne. ,,A když i ty odmítneš?" zeptá se a já pokrčím rameny. ,,Je to vyřešená věc. Prostě musím" odpovím a ona kývne. ,,To je dobře. Ještě aby ti zločinci vyhráli. Už mi tě nikdy nevezmou" řekne a já na ni nechápavě koukám. Ona mě snad neposlouchala. ,,Slyšela si mě? Mami tohle co se děje je správně" řeknu a ona na mě překvapeně koukne. ,,Cože? Claudie ty to nevidíš? Lidé se bojí a už válčit nechcou" řekne a usměje se. ,,Ne to ty to nevidíš. Na druhé straně je to úplně samý. Jenom ti do hlavy kydají hnůj a všichni špínu. Ani čtvrtina co jsem slyšela v televizi nebyla pravda". Jenom na mě zírala. ,,No neříkej mi, že chceš svědčit proti organizaci?" zeptá se a já pokrčím rameny. ,,Já nevím. Nevím co je správně" odpovím a ona pokýve hlavou. ,,Claudie! Vychovali jsme tě snad dobře ne? Tohle nejde. Musíš být férová ke své zemi". Jen sem se zasmála. ,,Mami celá republika je moje země. Víc co? Neměla jsem ti to vůbec říkat" řeknu hnusně a zvednu se. ,,Nezvedej se od stolu když s tebou mluvím!" křikne a jde ke mě. Táta unaveně vyšel z ložnice. ,,Proč nespíte holky?" zeptá se a jde k nám. ,,Tvoje dcera nechce říct pravdu" řekne mamka a já na ni nechápavě kouknu. ,,Co?" zeptá se nechápavě a stoupne si za mamku. ,,Právě, že tu pravdu chci říct" odpovím a on kývne. ,,No vidíš. Vše je vyřešeno. Jdeme spát". Mamka ho zastavila. Koukla na mě. Jen sem pokývala hlavou. ,,Chce svědčit proti nám" řekne tiše a táta zůstane stát. Ani se na mě nepodíval. ,,Co to povídáš?" zeptá se a koukne na ni. 

O týden později:

Soud je uzavřený pro veřejnost. Moje jediný štěstí. Jen co sem vešla do soudní síně jsem si všimla lidí co na mě zírali. Hned vedle nich byla zapisovatelka. No a samozřejmě zástupci obou stran. Sedla sem si za ně a čekala co se bude dít. U dveří stáli policajti a zásahovka. Byla jsem krapet nervozní. Když se vedle mě posadili rodiče trochu jsem se uklidnila. S posledním zvukem dveří se všichni postavili. Taky jsem se postavila. ,,Do místnosti vchází dnešní soudce...". Přestala jsem vnímat. Když se rozhlédl po místnosti jeho oči se zastavili na mně. Probíhala klasická rekapitulace a všichni na sebe začali házet špínu. Absolutně jsme ztratila pojem o čase. ,,Nyní předvolávám svědkyni Claudii... Aaaaaa. Minutku. Berdnart... Berdnartovou? Asi jo. Zastupující stranu žalobce". Šla jsem k němu. Sedla jsem si tam na tu židli. Ještě byla zahřátá od toho chlapa přede mnou. ,,Jen pro ujasnění. Vy tu žijete osmnáct let?" zeptá se a já kývnu. Chvíli se nic nedělo. ,,Dobře. Řeknete nám jak jste se dostala na druhou stranu?" zeptá se a já se zhluboka nadechnu. ,,Asi dva dny před tím jsem šla z kamarádčiné oslavy přes les a viděla dodávku. Po chvíli k ní přišli nějaký dva chlapi co mě začali pronásledovat. Ztratila jsem občanku. Když jsem se pro ni o dva dny vrátila tak...". Chvíli jsem přemýšlela co řeknu. ,,Dopovězte to" řekne tiše ke mě a já kývnu. ,,Tak mě naložili do dodávky a odvezli" řeknu a on si to zapíše. ,,Nyní vyzývám stranu obžalovaného. Máte otázky?" zeptá se a já kouknu na chlapa co vstal. ,,Samozřejmě" odpoví a jde blíž. ,,Všimla jste si espézetky?" zeptá se a já pokrčím rameny. ,,Ne" odpovím a on kývne. ,,Můžete tedy říct, že to byli občané západní strany?" zeptá se znovu a já pokývu hlavou. ,,Nemůžu" odpovím a on se pousměje. ,,Slečno kam až jste se dostala onou dodávkou o které nic nevíme?". ,,Ke Kladnu" odpovím a on kývne. Na chvíli se zadíval do spisů. ,,Jak by se podle vás měl zachovat soudce?" zeptá se a já se zhluboka nadechnu. ,,Námitka. Nemístná otázky!" vykřikne ta ženská a stoupne si. ,,Přijímá se". Klepnutí kladívkem mě vylekalo. ,,Dobře. Inu pokračujme. Popište nám jak jste se za pouhý měsíc stihla dostat od Kladna až po, teď už neexistující hranice, které rozdělovaly republiku?" zeptá se a já pokrčím rameny. ,,S pomocí občanů" odpovím a on se znova pousměje. Viděla jsem jak moji rodiče na mě jen zírají. Ten z Mírové organizace na mě kývl a naznačoval ať pokračuju. Odprostila jsem od něj pohled.