V lásce a válce je vše dovoleno (FF Vadim Tkačenko - Vadak)

Rychlovka

Pohled Claudie:

Probudila sem se časně ráno. Nějak sem nemohla spát. Zvedla sem se a Vadima nechala spát. Otevřela sem okno v kuchyni a nahla se z něj. Nadechla jsem se čerstvého, doslova venkovského vzduchu a zase si stoupla na zem. Povzdechla sem si a otočila se do místnosti. Stála jsem opřená o linku a koukala do domu. Celkové jsem nevěděla co dělat dál. Je mi osmnáct. Moji rodiče se rozvádí. Míša je na mě naštvaný. Sice se vrátil Vadim, ale pořád se nějak nerozmluvil. Nemá cenu ničit rodinu mojí hloupostí. 

Pohled Vadima:

Slyšel sem jak něco dopadá na okno. Otevřel jsem oči a viděl jak po okně tečou kapky. Koukl jsem po Claudii. Nebyla tu. Zvedl sem se a natáhl se pro oblečení. Vyšel jsem ze dveří a koukl po obyváku. Popošel jsem a nakoukl do kuchyně. Seděla na lince a koukala z okna. 

Pohled Claudie:

Napila jsem se čaje a povzdechla sem si. Objal mě kolem břicha a hlavu si položil na moje rameno. ,,Dobré ráno" šeptne a já se mírně usměju. ,,Ahoj" odpovím a pootočím se na něj. ,,Jak dlouho jsi tu?" zeptá se a já pokrčím rameny. ,,No asi dva čaje" odpovím a položím prázdný hrnek vedle sebe. Jen se zasmál. Sám si sedl na linku a posunul mě k němu. Koukla jsem na jeho ruku, co mi ležela na noze. ,,Hele" šeptne a ukáže do okna. Venku se objevila duha. Mírně jsem se pousmála a koukla na něj. ,,Kdy už to nebude tak divný?" zeptá se pobaveně a já pokrčím rameny. ,,Včera jsi mi nic neřekla...". ,,Já vím" odpovím a kouknu dolů. Byl zticha. ,,Já... já to myslel vážně a to co jsem řekl nezměním" řekne a pokrčí rameny. ,,Asi by jsi měl" odpovím a on se na mě nechápavě podívá. Slezl z linky a šel do pokoje. 

Pohled Vadima:

Začal jsem se převlíkat. Když jsem jsi za sebou slyšel otočil jsem se ke dveřím. ,,Proč se mnou nemluvíš?" zeptám se a ona jde blíž. Jen pokrčila rameny. ,,Nemám o čem" odpoví a já se ironicky zasměju. ,,A co takhle mi říct o tom co tě trápí?". ,,Mě ale nic netrápí" řekne a pokrčí rameny. Zamračil sem se na ni. Šla ke mě blíž.

Pohled Claudie:

Nic neříkal. Když se na mě znova otočil, jen prošel kolem mě. Šla jsem za ním. ,,Neignoruj mě" řeknu pobaveně a on jde ke dveřím. ,,Hej! Vadime. Co děláš?" zeptám se když se obouvá. ,,Nevidíš?" zeptá se tiše a já na něj koukám. Stoupl si rovně a koukne na mě. ,,O co se snažíš?" zeptám se naštvaně a založím si ruce. ,,Ne" řekne pobaveně a koukne na mě. ,,Ty nemáš být naštvaná. To já!" řekne krapet nahlas a já vyhodím rukama. ,,Co?" zeptám se pisklavým hlasem a otočím se na něj. Odhodil tašku a šel blíž ke mě. ,,Claudie. Přestaň zase. Proč takhle chováš?" zeptá se a mezi tím si sundává boty. ,,Jak se chovám? Jako člověk?" zeptám se a on si vyslíkne mikinu. ,,Hele hele. Chovat se jako člověk není to co předvádíš". Natáhl se ke mně. Uhla jsem a on se zamračil. 

Oba sme seděli a byli zticha. Viděla jsem jak je na mobilu. Zamračila sem se a založila si ruce. Zvedne ke mě hlavu. Mobil odloží a jde ke mě. ,,Co je zase, S čím máš zase problém?" zeptá se a já pokrčím rameny. ,,S ničím" odpovím a on protočí očima. ,,Dobře budu tady nad tebou sedět doku se nerozhodneš a neřekneš mi co se s tebou dá ještě dělat" řekne si spíš pro sebe a přitáhne si ke mně podnožku. Opřená lokty o kolena jsem na něj koukala. Nadzvedl jedno obočí. Rychle sem se k němu natáhla. Akorát mě stihl chytit. 

Pohled Claudiina táty:

S kufru jsem vytáhl tašky a nesl ke Claudii. Ještě se to může všechno změnit. Měl jsem pro ni nějaké jídlo. Ona má ráda jídlo. Zazvonil jsem, ale po chvíli čekání se nic nestalo. Zazvonil jsem znovu a přešlápl si. Ještě jsem zaklepal. Kde by mohla být? Vrátil jsem se do auta.

Pohled Claudie:

Myslela sem, že slyším zvonění, ale stejně se mi to jen zdálo. Po chvíli mě, ale vylekal mobil. Oba sme se zastavili. Vadim si oddechl. Natáhla sem se pro mobil. ,,Táta" pošeptám a Vadim mě ze sebe shodí. Začal hledat oblečení. Doběhla jsem pro župan a koukla na něj. Odběhl do pokoje. Šla jsem ke dveřím a nenuceně je otevřela. Když jsem si u dveří všimla Vadimové tašky a bot shodila jsem na ně svoji bundu. ,,Ahoj" řeknu tiše a on kývne. ,,Copak neslyšíš zvonek?" zeptá se a já se na něj otočím. Takže to byl nakonec zvonek! ,,No. Ne" odpovím a on mi podá tašku. ,,Dovezl jsem ti nějaké jídlo" řekne po chvíli a já kývnu. ,,To mi došlo" odpovím a on se pousměje. ,,Uklízej si po sobě ty věci" řekne když kouká po obýváku. Jen sem kývla a odnesla věci. Když sem se vrátila už tam nebyl. Rychle jsem šla do pokoje. Akorát otvíral okno. ,,Větrej si tu" řekne a založí si ruce.

Pohled Vadima:

Snažil sem se být tak ticho jak to jen šlo. ,,Claudie mám o tebe strach. Víš přemýšlel jsem. Nechceš objednat k mému psychologovi?". Zbystřil sem a nahl se víc k oknu. ,,Ne díky. Jsem v pohodě" odpoví a já si sám pro sebe pokývu hlavou. ,,Dobře. No já půjdu. Ale přemýšlej o tom" řekne její táta a já se hlavou opřu o fasádu. Z dálky na mě koukali nějaký babky. A přesně proto nemám rád vesnice. Každej má nos všude.

Pohled Claudie:

Jakmile nasedal do auta zavřela jsem dveře a běžela do pokoje. ,,Vadime?" zeptám se a on vykoukne z okna. Úplně se mi ulevilo. ,,Ty kráso chvíli jsem myslel, že mě objeví" řekne a vleze zpět. Šel ke mě a pohladil mě po tváři. ,,Myslím, že je čas to nějak dořešit" řekne a já kývnu.

Tak a to je všechno. Já vím po mega dlouhý době, ale asi jsem se dostala do části, kdy sama nevím co dál. 

Máte nějaký nápad jak to šikovně ukončit? Čekám na vás...

Vaše AdellRainbowUnicorn

BTW: Sorry za chyby