Shadows [Z.M.]

1. Kapitola

,,Vážně si myslíš, že je to dobrý nápad?'' naléhala na mě moje nejlepší kamarádka.

,,Samozřejmě, že to není dobrý nápad... Ale pro tohle jsme stvořeni, musíme mu pomoci,'' řekla jsem, přičemž mi, i přes moje hluboké mračení, vyjel pravý koutek úst nepatrně nahoru.

Vedle mě se ozvalo otrávené povzdechnutí. ,,Sony... Kolikrát ti mám říkat, že tohle není naše starost, ani naše poslání či důvod bytí na tomhle světě! Nepoužíváme své síly na záchranu jiných. My se jen snažíme držet emoce aspoň v nějaké rovnováze, aby nevznikla pohroma a hlídáme stíny nevědomých. Jinak se o lidi nezajímáme,'' zavrčela.

,,Tak podívej,'' nepatrně jsem svou hlavu otočila směrem ke zdi vedle sebe. ,,Ty moc dobře víš, že tohle nerespektuju. Podle mého bychom své síly mohli použít k něčemu více prospěšnému, než jen ke chránění vlastních krků. Znáš mě už od narození, možná i déle... Tohle bys měla vědět,'' řekla jsem stále zamračeně. ,,Stejně jako bys měla vědět, že tam stejně půjdu a tomu chudákovi pomohu, ať se ti to líbí nebo ne,'' ukážala jsem prstem na dějství pár metrů od nás.

Ubohý stařec se sotva držel na nohách - ne, že by byl opilý, alkohol jsem z něj necítila. Ani nebyl bezdomovec, vypadal naopak jako docela dobře zajištěný muž.

I přestože byl viditelně dost slabý, vrhla se na něj parta pouličních gangsterů, kteří si prostřednictvím jeho očividně chtěli dokázat svou sílu. Pěkná síla tohleto... Šest chlápků s nějakou tou flaškou v sobě a větší svalovou hmotou proti slabému dědečkovi, který si očividně jen chtěl zkrátit cestu do svého domova přes tenhle park. Bohužel pět minut před půlnocí rozhodně není dvakrát vhodná chvíle pro procházky. A obzvlášť ne, když se nacházíte jen necelý kilometr od hranic s Bronxem.

Nejdřív do něj trochu strčili, jen aby se pobavili. Když je ignoroval a šel dál, začali dorážet více. Asi minutu zpátky začal prosit, ať ho nechají, načež ho shodili na zem a začali ho pošťuchovat nohama, což doprovázel jejich hurónský smích. Hnusili se mi čím dál víc.

,,Jdeme," vydechla jsem a odrazila se od betonové zdi jednoho z paneláků, kterých se v této čtvrti nacházelo nespočet.

,,Proč musíš být taková?" zaúpěla frustrovaně.

,,Prostě nechci jen nečinně přihlížet, Mabel. To je vše... Mám moc, proč ji nevyužít?"

,,Jednou tě ta tvoje dobrosrdečnost zničí, Sony,'' řekla tiše a já jen cítila lehký vánek, co se mi opřel do mých světle hnědých a momentálně natočených vlasů, které mi spadaly kousek nad pas.

Uchechtla jsem se. ,,Tak ať... Pořád lepší, než kdybych byla zatvrzelá a sobecká mrcha.''

Stačilo jen pár kroků, abych se ocitla jen necelé dva metry od oné scenérie. Stále zamračeně jsem si všechny změřila pohledem, i když ke mě byli zády. Jejich aury byly většinou rozdílné... Ten asi nejvíc nabušený měl auru tmavě šedou, nic extra, obvyklá aura zločince, zloděje a násilníka. Tři další měli o dva odstíny světlejší šedou, která měla nenápadný přechod do fialové. Jen zlodějíčci, co si chtěli něco dokázat... Předposlední měl vybledlou tmavě modrou, což mi prozradilo, že byl chytrý, ale nemilosrdný. Zřejmě se mu v minulosti stalo něco ne zrovna příjemného. A z posledního vyzařovala světle šedá, což mě udivilo. Byl v podstatě naprosto obyčejný obyvatel New Yorku. Na svědomí měl maximálně pár lží a možná i nějakou tu rvačku, ale jinak byl čistý.

A jak jsem si všimla, na toho starce doráželi všichni, až na tyto poslední dva, což jsem nepochopila.

,,Hej!" křikla jsem sebejistě, i když jsem vlastně žádnou sebejistotu nikdy nevlastnila.