Shadows [Z.M.]

11. Kapitola

Pohledem jsem přebíhala od Zayna k Mabel, která začala nechápavě gestikulovat rukama. ,,Cože?!" vyjekla.

Zvedla jsem pomalu ruku na znamení ticha. ,,Vím toho tolik, co ty, takže po mně odpovědi nechtěj. Tady Zayn ale začně ihned mluvit." Pohlédla jsem mu do obličeje a snažila se zachytit veškeré emoce v jeho očích. Smůla byla, že je uměl perfektně skrývat. ,,Posloucháme."

Povzdechl si, načež pomalu přešel k oknu a pohlédl přes sklo ven. ,,To tvůj otec," šeptnul. ,,Jednou jsem se těžce zranil v boji - je to už skoro tři sta let, to jsem ještě ani neznal kluky."

,,Zadrž... Chceš mi říct, že žiješ už tři sta let?" přerušila jsem ho.

Otočil se ke mně a přikývl. ,,Přesně to je tři sta padesát čtyři."

Spadla mi brada. ,,To není možné. Vím, že se někteří Stínotvorci mohou dožít tak vysokého věku, ale... Proboha, vždyť ty nestárneš ani vzhledově."

Uchechtl se. ,,To právě díky tomu oku. Když mi ten pilíř tvůj otec věnoval, ze starce jsem se proměnil zpět na pětadvacetiletého kluka a v té podobě už zůstal."

,,Kluci to vědí?"

,,Ne, a ani nesmí!" vyhrkl. Nervózně polkl a podrbal se na zátylku s omluvným výrazem ve tváři. ,,Promiň, ale jsem na tohle téma háklivý. Nerad na to vzpomínám a navíc je to tak cenná věc, že nemohu riskovat, aby se o ní dozvěděl někdo, kdo nemá. Proto jsem to neřekl ani klukům. Oni vědí jen to, že mám prostě zvláštní oko, a že má kouzla jsou silná." Trochu zmatená jsem nejistě přikývla a pak ho rukou pobídla, aby pokračoval ve svém příběhu. Na chvíli zatnul čelist, jako by s něčím uvnitř sebe bojoval, nakonec se však jsem mimické svaly opět uvolnily a on se zhluboka nadechl. ,,Netuším zda ve mně Allas něco viděl, nerozumím tomu doteď - vím jen to, že jsem bojoval v jedné menší válce mezi dvěma dynastiemi Stínotvorců, kde jsem byl velmi vážně zraněn a tomu zranění jsem i po chvíli podlehl. Pamatuji si, jak jsem se ocitnul na nějaké pláni. Byla nádherně zelená a všude rostl vlčí mák. Kousek ode mě stál vysoký muž, na jehož obličej si doteď nemohu vzpomenout."

...

,,Pojď blíž, starče," promluvil ten muž, přičemž jeho hlas zněl tak blízko, jako by mi právě mluvil do ucha. Rozklepal jsem se, z toho hlasu vyzařovala taková moc, taková smysly ochromující síla. Málem jsem z toho spadnul na zem.

Měl jsem strach, ale i přes to jsem se nakonec odhodlal k pohybu. ,,Kdo jsi?" zeptal jsem se vyděšeně.

,,Kdo na své lidi dohlíží při přechodu na druhou stranu?" zeptal se.

Polkl jsem. ,,Allas." Přikývl a já ihned padnul na svá stará kolena. ,,Můj pane," vydechnul jsem. Byl jsem již mrtvý, přesto jsem se cítil stále stejně unavený a starý.

,,Vstaň," přikázal mi a já tak učinil. ,,Dnes nezemřeš," pronesl zamyšleně.

,,Pane, nechci odporovat vašemu slovu, ale já už jsem mrtvý, pokud se nepletu," řekl jsem ostýchavě a rozpačitě.

Jeho hlas nehřměl, nenaštval se po mém poznatku, byl stále stejně klidný. Byl mi příjemný a sympatický. ,,Nejsi mrtvý, dokud k tomu sám nesvolím. A ke tvé smrti nehodlám svolit ještě dlouho."

Zamračil jsem se a přikročil k němu trochu blíže. Naklonil jsem se k němu a jasně dal najevo nechápavost. ,,Jak to myslíte?" zeptal jsem se svým starým chraplavým hlasem.

Zářil. Nejjasnější světlo, jaké jsem kdy viděl, ho obklopovalo a v paprscích oslňovalo vše kolem. Pohled na něj mi bral dech, přestože jsem si poté jeho vzhled nepamatoval. ,,Že se za chvíli vrátíš od nebeské brány do svého světa."