Shadows [Z.M.]

15. Kapitola

Ležela jsem na posteli a plakala - napůl štěstím a napůl smutkem. Mluvila jsem se svými adoptivními rodiči o tolika věcech, jen o té nehodě jsem se nedokázala zmínit. Ta věc mne zajímala ze všeho nejvíc a přesto jsem to nezvládla.

Utřela jsem si slzy vztekle do rukávu Zaynovi mikiny. Měla jsem takový zvyk, že jsem si každý týden ukradla jednu mikinu od jednoho z kluků, pak mu ji vyprala, zase vrátila a vzala si jinou. Nejdřív je to štvalo, pak si museli zvyknout, protože to byla jedna z mála věcí, která mne uklidňovala.

,,Proč ses nezeptala?" zašeptala Mabel.

Pokrčila jsem rameny. ,,Nešlo to. Snad příště."

,,Co když už se ti ale taková příležitost nenaskytne?"

,,Musí," polkla jsem. ,,Táta to zařídí."

Mabel se sarkasticky uchechtla. ,,Nemůžeš se přeci spoléhat jen na tvého otce! Je to sice Bůh, ale každá moc má své meze. Nemůžeš se vidět s mrtvými kdykoliv se ti zlíbí, na to ani on nepřistoupí. Pravidla fungují i tam nahoře, víš?"

,,Požádám ho, aby mi je podruhé a naposledy ukázal. Pokud znovu nenaleznu odvahu, pak se s tím budu muset smířit," povzdechla jsem si.

,,Ale-" začala Mabel, ale v tu chvíli se ozvalo ťukání na dveře a já okamžitě ucítila silnou auru Zayna. Moje schopnosti se mnohonásobně zlepšili od doby, co jsem kluky poznala. Vycítit někoho přítomnost na dálku mi nedělalo nejmenší problém. Občas mi říkali, že jsem senzibil a že za chvíli už budu i předpovídat budoucnost. Byla to pouhá sranda, ale poslední dobou jsem skutečně začínala mít podivné sny, které se vzápětí plnili. Nebylo to nic zásadního, většinou se jednalo o zranění, které jsem měla další den při výcviku utrpět nebo o jídlo, které nám Niall uvaří a takové drobnosti. Začínala jsem ale mít strach, že začnu vidět i něco, co by se mi nemuselo líbit.

,,Pojď dál," houkla jsem a vzápětí do pokoje vstoupil Zayn. Ostatní by mi do pokoje vtrhli jako uragán, on byl ale vždy velmi sofistikovaný. Jeho kroky byly ladné, kontrolované a lehké. Dával si pozor na každý detail, nikdy se nenechal příliš unést. Občas byl velmi uzavřený a nedalo se v něm moc dobře číst. ,,Zase jsi jako konzerva," mlaskla jsem nespokojeně a natočila k němu hlavu. Prohlédla jsem si jeho nic neříkající obličej orámovaný mokrými vlasy. Kousla jsem se do tváře při pohledu do jeho nemilosrdných a zároveň tak zranitelných očí. Byl tak přitažlivý - jak svým vzhledem, tak svou povahou. Něco na něm bylo, něco mocného, co mi nedávalo spát. ,,Co bys rád?" kuňkla jsem skrz vzrušení zaplavující mé tělo. Ještě nikdy jsem nebyla z mužského pohlaví tak mimo - a to ani nemusel nic moc dělat.

,,V první řadě nás Niall volá na večeři," pronesl hlasem, který mi v hlavě rezonoval ještě dlouhé hodiny po každém našem rozhovoru. Zavrtěla jsem hlavou, abych zahnala představu mých rukou na jeho pevné hrudi a svalnatých pažích a posadila se na posteli.

,,A v té druhé?" zívla jsem a snažila se tím tak skrýt mé rozladění.

Uchechtl se a zavřel dveře, načež nasadil starostlivý výraz. Polkla jsem a čekala, co z něj vypadne. ,,Slyšel jsem pláč. Děje se něco?" zeptal se trochu ostýchavě - pokud se jednalo o citové záležitosti, byl trochu zaostalý. Zřejmě byl takový kvůli své minulosti a já se tomu, upřímně, ani nedivila.

Sice to moc neprožíval, ale snažil se ptát, naslouchat a především pomoci. Byl to vždy on, kdo první přiběhl, když jsem zavolala. Měl o mne strach a věnoval mi spoustu své pozornosti, čehož jsem si nesmírně vážila, třebaže to bylo jen z vůle mého otce. To jediné mne od něj drželo skutečně dál. Byl pozorný jen kvůli mému otci? Nebo to dělal kvůli mně? Snažil se uspokojit mne nebo mého otce?