Shadows [Z.M.]

6. Kapitola

Prošli jsme několika dlouhými chodbami, načež mě neznámý muž upozornil na to, že za chvíli nalezneme východ, kterým přišel. Když už prohlásil, že ještě asi deset kroků a já opravdu z dálky uviděla rezavé dveře a rozzářily se mi oči, ozval se za námi dusot nohou a křik.

,,Do háje, nečekal jsem, že na to přijdou tak rychle," syknul a rozeběhl se i se mnou rychleji ke dveřím.

Celá udýchaná jsem se opřela o kolena ve chvíli, kdy jsme stanuli přede dveřmi a zahalený cizinec se je snažil otevřít. Polil mne studený pot, když se ke mně doneslo naštvané zamručení. Otočila jsem se na cizince, který právě lomcoval s klikou a napruženě funěl.

,,Když jsem přišel, tak byly ty zasraný dveře otevřený!" vykřikl.

Dusot se přibližoval, už jsem z dálky zpozorovala první mohutné tělo postaršího muže. Vyděšeně jsem zrakem putovala od cizince k stále se zvyšujícímu počtu Stínotvorců a polkla.

,,Použij kouzlo, přeci," špitla jsem.

Odfrkl si a ani bych se nedivila, kdyby protočil oči. ,,Myslíš si, že se tu s tím morduju takovou dobu a nezkusil jsem ještě ani jedno kouzlo? Jsem zkušený, vím, co udělat, takže nemusíš mít strach,"

,,Když jsi tak zkušený, tak proč ještě nejsme venku, chytráku?"

,,Dej mi pokoj a možná už venku budeme!"

To, že jsem ztichla nepomohlo. Vůbec, absolutně. Vyzkoušel další čtyři kouzla, ale se zámkem se nic nedělo, dveře byly stále zamčené a dav Stínotvorců blíž.

,,Tak použij tu tvoji dýku, ne? K čemu ji asi máš?!" vyjekla jsem a přitiskla se ke zdi.

Obrátil se na mě tak rychle, až se mi z toho rozevlály vlasy. ,,Allasova dýka je božský nástroj, žádné páčidlo!" zasyčel dotčeně.

Zavrtěla jsem nevěřícně hlavou. ,,Děláš si srandu? Máme umřít jen kvůli tomu, že sis nechtěl zničit nůž? Možná je to původem Allasovo, ale tady jde o dva životy! O naše životy!" Možná jsem nemusela tak křičet, to jsem nebyla já, bohužel vlivem celé té zapeklité situace to nešlo udržet. Narovnala jsem se a odstrčila ho stranou. ,,Víš ty co? Udělám to sama!"

Obrátila jsem se k chladné oceli, ještě předtím jsem se však rychle ohlédla na dav, který už byl nedaleko od nás a nervózně polkla. Položila jsem ruku na tu rezavějící slitinu a soustředila se.

,,Co to, sakra zase děláš?" špitla mi najednou Mabel do ucha. ,,Není čas na kraviny."

,,Nech mě, Mabel," zavrčela jsem a ona doopravdy poslechla. Možná taky někde uvnitř sebe věděla, že já vím, co dělám. Jenže ani já sama nevěděla, jestli vím, co dělám.

Přišlo to jako vlna. Obrovská vlna slaného oceánu, co vás osvěží a začne pálit v očích. Náhle jsem pocítila všechny prvky, ze kterých se ocel skládala. Železo, uhlík a další prvky. Netušila jsem, že to doopravdy bude fungovat, ale vnikla jsem do těch dveří, studovala je, hledala to, co jiní ne, a dopracovala jsem se až k zámku. Nikdy jsem se o takové věci nezajímala, šlo to mimo mě, ale najednou jsem tomu všemu rozuměla. Věděla jsem, jak se co nazývá a z čeho to je a k čemu to slouží. Proč si to, ty blbko, nepoužila při tvém minulém pokusu o dostání se v noci na střechu?

,,Mají obyčejný vložkový zámek," řekla jsem tiše. ,,Je už hodně starý, zasekl se, není zamčený," dodala jsem.

Zvedla jsem jednu ruku do vzduchu, zamumlala pár mně neznámých slov a zakmitala prsty. Slyšela jsem slabé šramocení, ale stále žádné cvaknutí, proto jsem prsty zastavila a celou dlaň přitlačila na ocel. Stáhla jsem obočí k sobě a snažila se co možná nejvíce soustředit, až ke mně opravdu dolehlo cvaknutí. Dveře se prudce otevřely ven, díky čemuž jsem málem vypadla, naštěstí mne kdosi včas chytil. Nebyl to nikdo jiný než záhadný muž v černém.