Shadows [Z.M.]

14. Kapitola

*o dva roky později*

Krčila jsem se na tlusté větvi vysoké borovice a snažila se zachytit sebemenší pohyb v okolí. Skenovala jsem očima okolí, a jakmile jsem uznala za vhodné seskočila jsem ze stromu dolů doprostřed malé mýtinky. Pomalu jsem se narovnala a otočila se kolem své osy. Slyšela jsem pouze šumění řeky nedalo od mýtiny.

Tímhle mě štvou, pronesla Mabel znuděně v mé hlavě.

Uchechtla bych se, ale nesměla jsem vydat žádný zvuk. Buď ticho, prskla jsem.

Náhle se za mnou zvedl malý poryv větru. Prudce jsem se otočila a vyslala vpřed tlakovou vlnu, která odmrštila právě útočícího Nialla. Moje reflexy se za ty dva roky značně zlepšily, jako ostatně všechno. Moje magie byla najednou tak silná, bolesti už mne díky tomu skoro opustily, jen občas mě chytila bolest hlavy nebo svalů. Očividně ještě něco zbývalo k naučení.

Rázem se poryvy začaly množit a za chvíli se na mě zprava i zleva vrhl Liam s Louisem. Uskočila jsem včas a dostala se Liamovi za záda. Nakopla jsem a odstrčila na Louise. Náhle mne zezadu sevřel Harry - on a Zayn pro mě bohužel byli trochu větší oříšek. To už se zvedl Liam a Louis a oba na mne mířili. Byla jsem už zvyklá na to, že se se mnou v tomto ohledu nezacházejí jako s dívkou, v tomhle světě to jinak nešlo, přesto jsem o rány do břicha nestála.

Odrazila jsem se nohama od země a přehoupla se pozadu přes Harryho, který následně letěl do křoví. Podrazila jsem Liamovi nohy a Louise udeřila do tváře. Mezitím se vrátil Niall.

Zayn půjde zeshora, uvidíš, řekla Mabel.

A měla pravdu. Zatímco jsem se prala s těmi třemi zároveň, z větve nade mnou seskočil Zayn přímo na má záda a převrátil mne. Zaskuhrala jsem bolestí - žebra jsem si narazila o kámen.

Harry mne vždy učil i přes bolest vstát a bojovat. Trénovali jsme to tak dlouho, až jsem se naučila bolest přijmout a ignorovat. Cítila jsme ji vždy jen pár vteřin. Proto jsem se okamžitě zvedla a tlakovou vlnou Zayna odhodila na přibíhajícího Harryho.

Vyběhla jsem proti těm zbylým třem, zasadila jim pár ran a kopanců a pár jich i schytala. Bavilo mne to, přestože to neměla být zábava.

Zanedlouho jsem už bojovala se všemi. Dříve jsem nedokázala dát ránu pomalu ani jednomu, o dva roky později jsem je zvládala všechny najednou.

Kluci mne dostali přímo mezi sebe a já už tušila, co přijde, protože jsem se náhle nemohla hnout. Harry zablokoval mé tělo, než vyvolali jejich společné kouzlo. Ale ne, už zase, pronesla Mabel.

Všichni se pevně chytili za ruce a oči se jim změnily v modré, až na to jedno Zaynovo, které ještě více zářilo rudě. Tomuhle kouzlu se nedalo lehce vzdorovat a mne se to povedlo jen párkrát. Díky pěti Stínotvorcům a pilíři totiž nabíralo na ještě větší síle.

Začali odříkávat zaklínadlo, nebylo dlouhé, ale dalo mi čas na to mé ještě kratší. Tohle už bylo snad jediné kouzlo, ke kterému jsem aktivně používala zaříkávadlo, protože potřebovalo být co nejlepší.

Jakmile se na mne od kluků vrhly pulzující vlny magie, která mi měla způsobit ohromné bolesti a úpad do mdlob, vyslala jsem své kouzlo. Bolest se mi nevyhnula a byla tak velká, že jsem se s ní jen stěží vyrovnávala i přes svou odolnost, ale můj štít zatím zadržoval ty nejhorší účinky. Zrychlil se mi pulz, po čele mi stékal pot, ale ani tak jsem nepovolila. Harry mne už v sevření nedržel, to už dokázalo jejich společné kouzlo samo.

Tentokrát mi kouzlo vycházelo, proto kluci zesílili. Zařvala jsem bolestí a zatla ruce v pěst. Zase vyhrajou, zase to nezvládnu, pomyslela jsem si.