Shadows [Z.M.]

4. Kapitola

Je to zvláštní... Jednou zavřít oči, hned je zase otevřít a najednou být někde úplně jinde.

Nejdřív jsem si myslela, že je to sen, protože jsem kolem sebe měla jen hlubokou tmu. Bohužel nebyl, poznala jsem to podle tichého pískotu v mých uších, ten ve snech neslyšíte. Zamračila jsem se a pomalu otočila hlavu na stranu a nasála nosem vzduch kolem sebe. Nesmrdělo to tam žádnou plísní a vlhkostí, prostorem se nesl nepatrný zápach sušeného kopru, díky čemuž jsem se trochu zhrozila.

,,Mabel? Hej, holka, jsi tu?" zeptala jsem se tiše, přestože jsem si byla jista, že bych měla být zticha. Bohužel jsem nutně potřebovala vědět, jestli je v pořádku.

,,Buď zticha, pitomče!" ozvalo se mi u ucha.

Jo, rozhodně byla v pořádku.

Protočila jsem oči a nadále hleděla do tmy. Pohnula jsem rukama, abych zjistila, v jaké jsem situaci. Sykla jsem, když se mi do zápěstí zařízl tenký, přesto až překvapivě pevný provaz. Dozajista to bylo emysové vlákno, což je velice drahý druh plastových nití,ze kterých se vyrábí různé věci, jako například provaz, kterým jsem měla zavázané ruce. Poznala jsem to podle podivného horka při jakémkoliv pohybu. Netušila jsem, kde moji únosci vzali peníze na něco tak vzácného, ale očividně jsem se zapletla s někým nebezpečným, už jen podle Allasovy dýky smrti.

Ten specifický závan kopru se mi taky zrovna dvakrát nelíbil. Sušený kopr jde většinou cítit v místech, kde se nachází temná magie, kvůli odhánění sil dobra, které by ji chtěli zničit. A jestli jsem se s Mabel nacházela někde u zlých sil, byli jsme v průseru, protože od nás rozhodně něco chtěli. A kdyby to nebylo tak vážné, nepřivázali by mi ruce emysovým vláknem k židli, na které jsem seděla. Mysleli si, že kdybych měla volné končetiny, mohla bych jim ublížit.

Musela jsem u sebe mít něco mocného nebo něco znamenat ve světě Stínotvorců, když jsem se ocitla u zlých. Mnohem raději bych se probudila v místě, kde ucítím sůl, kterou se zase chrání dobro před zlem. Ano, možná jsme tak trochu národ podivínů, ale lidé taky nesnáší určité zápachy.

Netušila jsem, co ode mě mohli chtít, já nebyla ničím vyjímečná, ani jsem nevlastnila nic cenného. Nenapadala mě jediná věc, kterou bych jim já mohla dát, dívky které bych jim k něčemu byla. Nic. Prostě nic. Tak proč jsem tady? Proč- Oh... Co když...

Vytřeštila jsem oči a nemít zavázané ruce, jistě bych si dala ruku před pusu. ,,Mabel, musíme hned pryč. Oni to vě-"

Pozdě, moc pozdě, hloupá Sony. Kdybych tak začala přemýšlet dřív, nic z toho by se nemuselo stát a možná bychom se s Mabel dokázali zachránit.

Pár metrů ode mě se otevřely obrovské dveře a do tmavého prostoru proniklo ostré namodralé světlo. Přivřela jsem oči a nahlas sykla.

Mabel se schovala za mě, přesně tam, kde by můj stín měl být. Rozlezla se po stěně za mnou a přesně kopírovala mé nepatrné pohyby hlavy a trhání rameny. Z provazů jsem se nemohla za žádnou cenu dostat a ta židle pode mnou se prostě nechtěla hnout. Byla jsem v pasti.

Ve světle se objevila postava se širokými rameny a divokým rozcuchem na hlavě, který se osoba jistě snažila vyčesat nahoru. Nebylo pochyb, že to je muž. Mohla jsem jen doufat, že to není ten, kterého jsem kopla.

,,Zkus se ke mně ještě o krok přiblížit, hajzle, a přísahám bohu, že tě kopnu do tvého středobodu, stejně jako tvého kamaráda. Nevím, proč jste mě sem dotáhli a svázali, ale jedno vím jistě - jsem tu neprávem."

,,Nevím, koho z nás si stihla za ty dvě vteřiny, co jsme tě uspávali, kopnout, ale sni si klidně dál, očividně na tebe ještě působí uspávadlo," řekl hrubým hlasem a já se nechápavě zamračila.