Shadows [Z.M.]

8. Kapitola

Nastalo ticho. Nebylo to nic příjemného, právě naopak. Svědila mě kůže a křečovaly mi prsty na rukách. Koukali na mě tak intenzivně, prohlíželi si každou nepatrnou část mého těla. Studovali mě.

Snažili se dostat i do mé hlavy, cítila jsem to. Cítila jsem ty podivné vibrace, které se snažili zbořit zeď, jenž jsem si - nevím jak - během sekundy vytvořila kolem své mysli. Nemohli vědět, co cítím, jak přemýšlím, neměli se jak dostat ke zdroji mých myšlenek, protože já ho před nimi zabarikádovala.

Nebyl to ale jen zkoumavý pohled, co jsem spatřila v jejich tvářích. Byl tam úžas, nemalý a naprosto všude. Jako oceán se v nových vlnách na jejich tvářích obnovoval. Nejprve se zahleděli moc, natolik se ztratili ve svých vlastních myšlenkách, až zapomněli, o čem vlastně rozjímají, a pak se úžas vrátil, když si to uvědomili.

Byli zmatení a tak moc ohromení, že se ve svých pocitech ztráceli. Všichni do jednoho, snad kromě Zayna, ten jediný snad takovým ohrožením neoplýval. Nejspíše to bylo kvůli tomu, že už mě stihl poznat, narozdíl od nich.

Nechápala jsem to. Kvůli čemu takové pocity? Ano, patřila jsem k Nim, to ale neznamenalo, že jsem někdo, komu by měl patřit takový obdiv, který se nacházel v jejich obličejích.

Odkašlala jsem si. Pochopila jsem, že to nejšpíše nebudou oni, kdo by byl schopen promluvit. Musela jsem to vzít do vlastních rukou. ,,Je tu nějaký problém? Celkem se začínám bát, kam mě Zayn zavezl," uchechtla jsem se.

Všichni probrali, jakoby byli ve všem sehraní. Zatřásli hlavami a nervózně se podrbali ve vlasech nebo na zátylcích.

Podezřívavě jsem se zamračila. To bylo zvláštní.

,,Promiň, my jen... nikdy jsme nepotkali někoho, jako jsi ty a ani jsme si nemysleli, že někdy potkáme."

Přikývla jsem na slova blonďáka, který se na mě roztomile usmál. Strčila jsem si pramen vlasů za ucho a pak natočila hlavu k průchodu, odkud přišli. Spatřila jsem velkou místnost s jídelním stolem a kuchyňskou linkou. ,,Předpokládám, že tohle je kuchyň, což znamená, že pokud nejste podivíni, co přehnaně počítají každou kalorii, někde tam najdu mléko a čokoládové lupínky. V lepším případě slaninu a vajíčka."

Blonďák si položil ruku na srdce. ,,Asi budu plakat," povzdechl si s úsměvem. Znenadání ke mně šťastně přiskočil a očividně se mě chystal přátelsky chytit kolem ramen, ale mé reflexy byly rychlejší, než přemýšlení. Chytila jsem ho za nataženou ruku a bolestivě mu ji zkroutila za záda, načež bolestivě zavyl.

Vytřeštila jsem oči. Co to se mnou je?

V šoku jsem zatřásla hlavou a pustila ho. Odstoupila jsem od něj o krok a zalapala po dechu. ,,P-Promiň, já-"

Nedokázala jsem ze sebe dostat jediné srozumitelné slovo. Proč jsem to, proboha, udělala?

Zavrtěla jsem hlavou ve snaze se probrat a konečně začít mluvit, což se nakonec povedlo. ,,Omlouvám se, nechtěla jsem ti ublížit," řekla jsem. ,,Jsem asi furt mimo, vůbec nevím, co se děje."

,,Nic se neděje, Sony, to je v pořádku. Horan je jen trochu moc zbrklý. Pojď si sednout, on ti za to milerád něco uvaří," řekl Zayn mile a udělal ty dva kroky ke mně, přičemž se ale držel v takové vzdálenosti, abych ho taky nezpacifikovala.

,,Zayn má bohužel pravdu. Někdy nepřemýšlím nad tím, jak rychle věci dělám. Takže se omlouvám, jestli jsem tě nějak vyděsil," řekl se smutným výrazem blonďák. ,,A teď pojď, ukážu ti, jak vaří mistr."