Shadows [Z.M.]

5. Kapitola

,,Zatni zuby, Sonatto. Snaž se!"

Povzdechla jsem si a ruce spustila podél těla. ,,To je vážně super rada, Marty, ale přesně to celou dobu dělám!" vyjekla jsem a založila si ruce na hrudi. Bylo mi teprve deset a můj nevlastní otec mě učil používat nová kouzla trochu těžší úrovně.

Vypustil ze sebe snad větší povzdech, než já předtím, udělal tři velké kroky a rázem byl u mě. Klekl si na kolena, přestože s nimi měl problém a viditelně ho bolela, ale stejně se nepostavil. Pro mě by si kleknul kdykoliv, on byl pro mě ochoten udělat všechno. A já to měla stejně.

,,Holčičko, musíš se pořádně soustředit. Jestli se chceš v budoucnu naučit ovládat opravdu silná kouzla, což budeš s tvou vyjímečností muset, pak to chce naprostou vnitřní rovnováhu, trpělivost a hlavně se soustředit. Nepotřebuješ ohromnou fyzickou sílu, jde o to, jak naložíš s tím, co umíš. Jde o to, jak dokážeš rozvinout své vědomosti a schopnosti, pak teprve máš pravou sílu. A já vím, že to v tobě je, jinak by tě Allas neobohatil darem, nepatřila bys mezi Ně. Rozumíš, zlatíčko?"

Přikývla jsem a šťastně se usmála, Marty uměl vždy moc hezky mluvit. ,,Ano, táto."

Usmál se, přičemž jsem si všimla, jak se mu zaleskly oči dojetím. Zbožňoval, když jsem ho oslovovala tátou. S Lenittou nikdy nemohli mít děti, protože jí doktoři pokazili operaci. Lena byla hodná, výborně vařila - to ale ostatně i Marty, společně vlastnili jednu z nejznámějších restaurací v New Yorku - a byla s ní legrace, ale byla občas trochu přísnější. Marty byl naprosto v pohodě, sice se o mě bál, protože jsem prý byla jeho malá holčička, ale vždycky mě ve všem podržel, podnikal se mnou snad vše, co jsem chtěla kdy zkusit a pomáhal mi z průšvihů, kterých bylo poněkud více.

Jedním z nich byla moje odlišnost. Lena a Marty si toho všimli po roce, co mě měli, tedy v mých osmi letech. Brečela jsem, protože jsem nechtěla, aby to někdo věděl, nechtěla jsem být jiná. Marty se tedy slitoval a dohodnul se s Lenou, že to udržíme v tajnosti a pokud bych se rozhodla jít s tím na Ferreru, prostě řeknu, že jsem si toho všimla později. Byla jsem mu vděčná za to, že mě tehdy znovu podržel a nenutil mě do toho, do čeho se mi nechtělo.

,,Zkusíme to tedy znovu?"

,,Jo! Tentokrát tě už uspím!"

...

Vzpomínky mi hlavou lítaly jako neohrožené tornádo, co smete vše, co se mu připlete do cesty. Ruce jsem měla už skoro zmrzlé a kov nechtěl prasknout, přestože už jistě musel být taky v hrozném stavu. Diamanty prostě odváděly svou práci skvěle.

Docházely mi síly, to kouzlo mě každou chvíli vyčerpávalo víc a víc. ,,Nezvládnu to, Mabel," špitla jsem.

,,To nevadí, Sony... To nevadí," ozvalo se mu smutně, ale chápavě u ucha.

Takhle to přeci nenecháš!

Najednou jsem si připadala neschopná. Vážně nedokážeš zničit titan? Nedokážeš zničit blbý kov, když si dokázala zničit dům?

...

Mé první bydlení byl malý domek, který mi zčásti zaplatili Marty a Lena a zbytek jsem si doplatila z příspěvků od Ferrery. Bylo mi tehdy čerstvě osmnáct, chtěla jsem se osamostatnit brzy.

V tom domě jsem bydlela krátce - asi tak čtyři měsíce. Jednoho dne, když jsem si zrovna pořídila novou pračku, jsem si na své malé zahrádce chtěla zkusit malé kouzlo, aby mi rychleji rozkvetly růže. Malé kouzlo se bohužel změnilo v obrovskou katastrofu a místo krásných růží jsem měla z domu popel. Ten požár nešel uhasit, byl tak velký... Stihla jsem zachránit jen své peníze, telefon, doklady, knihy a pár kusů oblečení. Sousedi třeštili oči, když mě viděli vybíhat z malých vrat s černými tvářemi a velkou taškou v rukách.