Shadows [Z.M.]

2. Kapitola

,,Konečně,'' vydechla jsem a doslova skočila do mé obrovské měkké postele, kterou jsem tolik milovala. Matrace se pode mnou prohnula a peřiny se mnou ještě lehce nadskočily.

Nasála jsem vůni vanilky, kterou byly mé peřiny a polštáře doslova nasáklé, a kterou jsem naprosto zbožňovala. Konečně jsem se za ten dlouhý den pořádně uvolnila.

Ráno jsem byla na krátké přednášce o buněčné teorii. Sice jsem nejstudovala, ale sem tam mi nevadilo zajít na něco takového, aspoň jsem zahnala nudu. Pak jsem musela zajít na velký nákup, zajet pro novou skříň, jelikož se Mabel podařilo rozbít dveře té staré, a když už jsem za sebou měla i její smontování, musela jsem na obhlídku New Yorku, přičemž jsem narazila na malou nerovnováhu ve stínu jednoho starého majitele klenotnictví a na tu partičku gangsterů.

Byla jsem vážně unavena. Už jen to, že jsem byla nucena použít kouzla trochu vyčerpá. A do toho všeho ještě hlídání Mabel... Někdy to byla celkem rozumná holka, ale jinak to byla neřízená střela. Byla především hodně tvrdohlavá a odrzlá. Kdyby ke mě nebyla připoutána, mohla se ode mě vzdálit na více jak sto metrů a nebyla by se mnou tak hluboce propojena, jistě by vzala nohy na ramena a utekla by někam, kde by si mohla bez omezení dělat ty svoje šaškárny.

Hlasitě jsem zívla a následně se natáhla pro sklenku s vodou na malé skříňce vedle mé postele.

,,Jdeš zítra na nějakou další přednášku?" ozvala se vedle mě najednou Mabel.

Napila jsem se a vodu položila zpátky. Zastrčila jsem si jeden neposedný pramínek mých čerstvě umytých vlasů za ucho a následně se na ni otočila. Obvykle se přemisťovala z místa, kde by správně měla být - což momentálně byla protější stěna - na úplně jiné místo, jako třeba právě teď vedle mě na mou peřinu.

Zavrtěla jsem hlavou a trochu si vyhrnula dlouhé rukávy pyžama. ,,Ne. Až příští středu možná znovu na tuhle kravinu o buňkách. Ještě se rozhodnu.''

Na to se Mabel uchechtla a založila si ruce na hrudi. ,,Stejně nikdy nepochopím, proč na ty přednášky chodíš. Nechodíš do školy a jak vím, tak ani nemáš v plánu jít. Tak proč tohle?"

,,Mám pak pocit, že aspoň něco dělám," pokrčila jsem rameny, odvrátila od ní zrak a začala mezi prsty žmoulat modré povlečení peřiny, což bylo vždycky mým hrozným zlozvykem, který jsem se nikdy nedokázala odnaučit.

,,Prosimtě... Odmaturovala si ze sociálně právní činnosti, to ti nestačí? Střední máš, tak co? Na vysokou nepotřebuješ. Stejně nepracuješ a pracovat ani nebudeš, tak proč se starat? Střední ti pro lepší pocit stačí a jelikož nemusíš pracovat, nemusíš na vysokou a tím pádem nemusíš ani chodit na přednášky.''

,,Tak bacha!'' prudce jsem se na ni otočila. ,,Já práci náhodou mám!"

Kdyby na stínech byly vidět oči, jistě bych spatřila, jak Mabel ty své protáčí. ,,Kdybys počkala, dostala bych se k tomu... Já tohle za práci nepovažuji. Prostě jen chodíš po New Yorku a kontroluješ stíny, aury a všechny tyhle naše kraviny. A za blbý chození po městě dostáváš od Ferrery slušný balík. A do toho ještě příspěvky, které taky nejsou nejmenší. Takže... Když je naše vedení tak dobrosrdečné, díky čemuž máš ''práci''," jejími tmavými prsty, které se plazily po stěně u čela postele, naznačila uvozovky. ,,a příspěvky, proč se pak zahazovat se zbytečným učením? Jen si krátíš život! Peněz máš dost a v budoucnu i mít budeš,'' vyjekla poněkud nadšeně. ,,Měla by sis užívat,'' dodala.

Protočila jsem oči. ,,Tohle všechno já přeci vím. Jenže mě stejně nepřemluvíš. Já přestanu, až budu sama chtít.''

Očividně to znělo, jako bych se urazila, protože Mabel okamžitě zvedla ruce v obraně a lehce sklonila hlavu. ,,Tak promiň... Je to jen čistě můj názor.''