Roommate [Nová verze]

• Role •

Přepis proveden 15. 1. 2021

Spokojeně kráčím školní chodbou a pozoruju dlouhou řadu výtvorů, které tady vystavili během mé předchozí hodiny. Poslední den v měsíci byl vždycky kouzelný a velmi inspirativní, jelikož to znamenalo, že se každý jeden kousek nahradil novým uměleckým dílem. Říkáme tomu umění měsíce a funguje to tak, že jakýkoliv student má právo nominovat práci jiného studenta, z jakékoliv třídy a ročníku kromě sebe. Ze všech nominovaných se potom vyberou práce všeho druhu a umístí se buď tady a nebo, pokud je to video ze zkoušky nebo vystoupení, na web školy. S úsměvem si prohlížím každý výtvor a přemýšlím o tom, jaký je asi pocit se tady ocitnout. Není to tak, že by mě komise nikdy nevybrala. Pravda je totiž taková, že mě ani nikdo nenominoval. Nejspíš za to mohl fakt, že jsem se nikdy svými výtvory nechlubil okolo a tím jsem svoje šance výrazně zmenšil, ale taky to mohlo být tím, že jsem jednoduše nebyl dost dobrý.

,,Jungkookie!'' hlas podobný pištění konvice mě doslova přepadne zezadu načež následuje opravdový tělesný útok. Taehee mě silně obejme kolem krku a jako obvykle se nezajímá o zbytečnosti jako je můj dech. P-posily, žádám posily, přepadení ze zálohy. Nervózně se ošiju a opatrně se vysmeknu z jejího sevření, samozřejmě až po tom, co jí naznačím, že mě dusí. P-proč mi to ta holka musí pořád dělat? ,,už si to viděl? Nemohla jsem tomu uvěřit, je to opravdu nádherné! Ty barvy a ta ladnost to je prost...''

,,Ano, je to hezká fotka,'' raději ji přeruším než tady strávíme dalších čtyřicet minut tím, že bude popisovat jednu z vystavených fotek. I když, v jednom má pravdu a to v tom, že je vskutku vydařená. Nějaké dívce z druhého ročníku se podařilo zachytit Taehee uprostřed pohybu, kterému se podle všeho říká Cabriole a výsledná fotka dopadla naprosto skvěle od pozice světla přes ostrost až k určité dynamičnosti díky jejímu modelu.

,,Cože? Jak to m... Ach, takhle to myslíš! Ne, ty hlupáčku jeden! Já nemyslela sebe i když je pravda, že o té fotce bych zvládla mluvit hodiny... To ale znamená, že si to vážně ještě neviděl! Pojď, musíš jít teď hned se mnou!'' než stihnu jakkoliv protestovat, začne mě za sebou táhnout liduprázdnou chodbou. Jako obvykle nemám šanci jí říct ne, jelikož zase zapomene, že mi svým pevným stiskem vytváří malé modřiny. Poslušně se nechám táhnout tam, kam ten terminátor chce, a během toho pozoruju všechny díla, které jsem díky ní nestihl mnohdy ani zaregistrovat. V momentu, kdy to čekám nejméně, se zastaví a já o ni málem zakopnu, jelikož jsem se soustředil na stěnu za námi.

,,Strašně moc se mi líbí ty barvy, jsou krásně skombinované, jako kdyby k sobě odjakživa patřily. Je to opravdu nádherné a to ani nemluvím o tom, jak to v téhle části chodby vyčnívá,'' pomalu se otočím jejím směrem, abych se podíval, o čem to vůbec mluví. Trvá mi dobrých pár vteřin, než si uvědomím, že to doopravdy není jen sen. Přímo před námi na stěně visí moje dílo, které jsem dokončil teprve před týdnem. Hodnou chvíli mi nedochází, co tady dělá, ale pak mi dojde, že si mě vybrali. Oni si mě vážně vybrali! Nejsem schopný zabránit úsměvu, který se mi objeví na tváři, a abych byl zcela upřímný tak ani nezabráním jedné drobné slze v mém oku. Všechny pocity teď mám pomíchané dohromady, ale nepotřebuju se v nich vyznat, abych věděl, že jejich výsledkem je obrovské a nezaměnitelné štěstí. 

,,T-to ty?'' zeptám se zaraženě a několikrát po sobě si přečtu cedulku s mým jménem, jako kdyby to měl být omyl a já si jen spletl obraz. Ale ne, cedulka je opravdu nadepsaná mým jménem a třídou bez jediné chybky.