Roommate [Nová verze]

• Prolog •

 Přepis proveden 12. 1. 2021

,,Máš všechno Jungkookie?'' zeptá se mě, možná až příliš starostlivě, máma a podá mi poslední přeplněnou sportovní tašku, kterou opatrně položím do kufru taxíku mezi ostatní. Nevím, jestli je moje opatrnost způsobena nervozitou, nebo náhlým pocitem zodpovědnosti sám za sebe, ale rozhodně je to změna oproti mému zuřivému balení, kdy věci letěly z jedné strany pokoje na druhou. Tedy samozřejmě až na školní pomůcky, protože ty bych si rozbít nedovolil.  Dnešek je dnem, kdy se stěhuji na internát naší umělecké školy a to ve mně i mé mámě probouzí značnou nervozitu. Vždycky se o mě strašlivě bála, ale poslední týden je to mnohem horší než obvykle. Dokonce jsem ji jeden večer musel zastavit během večeře, neboť mi chtěla nakrájet trojúhelník pizzy na malé kousky jako tříletému dítěti, co má jen polovinu zubů. Nemám jí její zvláštní chování za zlé, tedy kromě již zmíněného pokusu o zneuctění daru Itálie, jelikož jsem vždycky zůstával v bezpečí svého útulného pokoje a její náruče. Nikdy dřív jsem nebyl na škole v přírodě ani na táboře, natož abych uvažoval o ubytování na internátu. Bohužel se věci vždycky nevyvinou tak, jak by jsme si přáli, a to souvisí i s našim nedávným stěhováním. Nejenom, že jsem přišel o své obvyklé prostředí, ale taky o skvělé spoje do školy, jenž jsem vyměnil za mizerné dojíždění, které mi zkrátka nevyhovuje.

,,Ano mami,'' odpovím s úsměv a  těsně ji obejmu, jak je to u nás zvykem. Ano, jsem tím, čemu se říká maminčin mazánek a moc dobře to o sobě vím. Nevadí mi být takový a ani komentáře ostatních mě nezajímají, jelikož jsem si takový přístup vybral už dávno a nikdy jsem neměl potřebu ho měnit. Mám svou, lehce přecitlivělou a praštěnou, mámu velmi rád a nikdy jsem neviděl důvod k tomu, abych  jí to nedával najevo. Měla by vědět, jak moc mi bude chybět a jak jsem jí vděčný, za všechnu její péči a lásku. Že jsem za ni byl vždycky vděčný.

,,Kartáček, pastu, ručník, šampón, sprchový gel a hřeben?'' a je to tady, kontrola začíná. Ruce nahoru, otevřít tašky, odevzdat všechny ostré předměty, cokoliv najdeme bude použito proti vám.

,,Jistě,'' mírně kývnu hlavou a letmo se podívám na taxikáře, který dává svým pohledem jasně najevo, že by rád odjel bez dalších dětských řečiček. Věřte mi, pane, taky bych vás rád poslal pryč.

,,Pyžamo?'' pokud se počítají  boxerky a tričko jako pyžamo? Proč se vlastně ptám, když vím, že mi ho tajně přibalila. Stejně jako opalovací krém a další zbytečnosti, které považuje za spásu mojí budoucnosti i když je pravděpodobně nikdy nepoužiju.

,,Taky.''

,,Deštník?'' ten růžový co mi přibalila už tak trochu neexistuje. Ne, že by se mi nelíbil... Komu tu lžu, jistě že se mi nelíbil a líbit se mi nebude dokud se ze mě nestane padesátiletá žena s pěti kočkami, která si nepamatuje, jak se jmenují její vnoučata.

,,Jo...''

,,Spodní prádlo?'' zeptá se snad přes celou ulici a taxikář se podrážděně uchechtne. Okamžitě celý zčervenám , dokonce i na místech, kde se to nesluší. Rychle se rozhlédnu se po ulici, abych zjistil, jestli stihla pobavit ještě někoho dalšího. J-jak se mě na to může ptát jen tak na ulici na t-takovou nevhodnou věc? M-myslí na mou reputaci aspoň trochu? Na to, že se sem budu vracet na prázdniny a podobně při čemž nechci být znám jako Jeon boxerkový Jungkook?! 

,,Mami!'' vykřiknu a nafouknu tváře, což je něco jako můj zlozvyk už od útlého dětství. Vždycky to považovala za andělsky roztomilé, já za neskutečně trapné a dětinské. Máma nasadí smutný pohled a těsně mě obejme, vsadil bych se, že právě zadržuje slz a touhu roztrhat mou žádost o pobyt na internátu. Když si to tak člověk vezme, jsme vlastně dětmi oba dva.

,,No co? Můj malý chlapeček odchází na internát a já se nemám bát? Co když ti tam budou špatně vařit nebo na tebe nedají pozor? Nemám ti každý den posílat nějaké jídlo? Nebo co kdyby jsme si pronajali byt poblíž? Nemusíme mít tak velký dům, jako je tento, alespoň by jsme pak k sobě měli blíže! Internát pro tebe není nejvhodn...''

,,Budu v pořádku, mami. Už jsem dost starý a navíc tam budou vychovatelé. Není důvod o mě mít strach,'' tuhle větu jsem si popravdě dlouho připravoval. Dobře jsem věděl, že tahle situace nastane a i když jsem měl čas vymyslet něco lepšího, nepodařilo se mi to. Prostě jsem nevěděl, čím ji uklidnit, když to neumím ani u sebe.

,,Ale co když...''

,,Pohlaví jsou oddělené do dvou budov, večerka pevně stanovená, povolení odchodu z pozemku jen s potvrzením od vychovatele, lékař je k dispozici čtyřiadvacet hodin a pokoje jsou po dvou,'' znovu ji ujistím o tom, co už dávno dobře ví a naposledy ji pevně stisknu. Poté se s menšími obtížemi vymaním z jejího objetí a dám jí dětskou pusu na tvář. Ostatně jedinou pusu, kterou tak nějak umím.

,,Ale můj mal...'' pokusím se o přísný pohled, abych ji umlčel dřív, než mě zaplaví další sprchou slov. Nemůžu říct, že by jsem to uměl dobře, ale za pokus to stálo.

,,Ty si taky bydlela na internátu tak proč se bo...''

,,No právě! Co když bude někdo zlý na mou sušenku?'' ale no tak, co mi udělají, rozdrobí mě? Je to jenom parta lidí...Velká parta lidí... A  holek... Banda upištěných otravných holek... A taky kluků... Co vím tak pěkných kluků... Musela s tím zase začínat?! O tomhle jsem opravdu mluvit nechtěl, hlavně ne teď. Plánoval jsem, že mě prostě hodí do ledové vody a bude to za mnou. Ne, že by to nějak pomohlo k zmírnění mého strachu z lidí, ale čím míň přemýšlení o lidem, tím míň strachu jsem vždy cítil. Nikdy jsem si moc nesedl s lidmi stejného věku. Zkrátka jsem neměl pocit, že mezi ně doopravdy patřím i jinak než jen datumem narození. Byly tak uvolnění, intimní a světaznalí, zatímco já byl jen sušenka nebo králíček. 

,,Tak použiju svůj roztomilý králičí pohled a všichni se roztečou z mé úžasnosti,'' snažím se znít co nejvíc sebevědomě i když oba víme, že je pravděpodobnější, že celý zčervenám a uteču někam daleko na samotku. Ostatně jak by mohl někdo být ohromen zrovna mnou, když ani neumím začít konverzaci.

,,Musíš pořádně jíst,''  poupraví mi límeček na už předtím perfektně uhlazené košili a nenápadně si povzdechne tím jejím, tohle se mi nelíbí, stylem.

,,Budu.''

,,A taky studovat,'' konečně něco, co bude bez problému. Vždycky jsem byl dobrý v těchto věcech a navíc nemáme tolik teorie, kolik jsem si původně myslel. Mnohem víc se zaměřujeme na pravou podstatu mého oboru, za což jsem vděčný, jelikož je to jediná vášeň v mém všedním životě. Umění mi vždycky dávalo prostor k tomu, abych mohl volně dýchat, abych se mohl projevit.

,,Mami...''

,,A používat kon...''

,,Dost! Já všechno vím, ale kond... Určitě nebudu potřebovat to, co si myslíš...'' celý se ošiju a ještě víc zčervenám. C-co to s ní dneska je? Normálně je pro ni se... Je to pro ni sprosté slovo, ale dneska mluví o ko...O tom... Prostě o té věci k tomu.

,,Jungkookie... Umělecká škola a internát plný puberťáků... Vážně si myslíš, že je nebudeš potřebovat? Sice jsem starší generace, než ty, ale demencí ještě netrpím,'' nasucho polknu a snažím se nemyslet na žádné... Žádné nevhodné věci nebo pomůcky a polo... Sakra mami, proč mě zrovna dnes musíš přivádět do takových rozpaků? Nepsaná domluva říká, že na můj život připadá jeden rozhovor o sexu, před začátkem puberty a pak konec. Teď už to má být roky jedno velké tabu.

,,N-ne... Nemyslím že... Nemyslím si, že si stará, spíš si to myslím o sobě.''

Člověk by ani neřekl, jak ho může zarazit jeho vlastní dílo xD Pořád to není úplně ideální, nicméně jsem v přepisu chtěla zachovat alespoň něco původního a tak jsem se snažila, co nejvíce držet původní verze, kterou jsem už roky nečetla takže na mě čekalo spoustu překvapení xD