Roommate [Nová verze]

• Pravda •

Přepis proveden 16. 1. 2021

,,Já vím, že nejs...Nejúžasnější?'' zopakuje nevěřícně přičemž si nejde nevšimnou výrazné stopy opovržení v jeho hlase. Trochu mě to zarazí, jelikož takovým stylem nikdy nemluvil ani o lidech, kteří ho štvali pravidelně, natož o sobě samém. Proč mi stále připadá, že s každou větou jen přibývají další otázky, ale žádné odpovědi?

,,Ano, nejúžasnější,'' zopakuju stále zaskočeně, ale pak místnost vyplní nesnesitelné ticho a ještě horší tikání hodin pověšených u mé skříně. Nemohl by je někdo sundat a zahodit? Vím, že každý máme své věci a tajemství, které se neříkají dvakrát lehce, ale... Ale jednou už jsme partneři a já bych tu pro něj měl být v každé situaci a obzvlášť v těch špatných. Stejně tak, jako tu má být on pro mě.

,,Tae, mluv prosím,'' zkusím to znovu když je už přes pět minut ticho. Tohle jsem vždycky nenáviděl i když jsem to já sám dělal druhým lidem. Nenáviděl jsem ten tlak, když se bojíte, co ten druhý řekne a jaká bude jeho reakce. Připomíná mi to čas, kdy se na mě všichni báli promluvit, abych se jich neptal na otce. Všichni raději mlčeli a tím na dlouhou dobu umlčeli i mě.

,,Nic nevíš,'' zamumlá téměř mrtvolně a tak chladně, že to ani nezní jako on. Jeho vždy veselý hluboký hlas zní teď ještě dominantněji, než jindy, a rozhodně postrádá jeho jedinečnou jiskru, která mi vždycky vykouzlila úsměv. Jiskru, kterou teď tak moc potřebuju slyšet. Trochu se na posteli posunu a zapřemýšlím jestli bych opravdu neměl jít za ním. Nakonec návrh znovu zamítnu s mírným zavrtěním hlavy. Nervózně propletu prsty a ruce si položím na lehce roztřesená kolena, abych se mohl schoulit co nejblíž k sobě.

,,A právě proto bys mi to měl říct,'' zamumlám, protože se bojím promluvit nahlas. Každou chvíli by se mohl můj tón mohl změnit nebo dokonce úplně přerušit a to zbytečně riskovat nechci. Ne teď a ne tady, ,,chci o tobě vědět všechno,'' dodám a pohled stočím zase zpátky k němu. Jindy bych vyhledal jeho úsměv, jenž by mi poskytl útěchu, ale dnes tu možnost nemám, ,,jsme přece partneři nebo ne?''

,,Úplně všechno?'' zeptá se už plně odevzdaně a já přikývnu, jelikož jsem zvyklý, že tahle reakce vždycky stačí.

,,Úplně,'' znovu mírně přikývnu i když si už uvědomuji, že to nemohl vidět. Na chvilku se napřímí a pak si sedne do křesla, které mírně zavrže pod jeho váhou, jelikož je málo používané.

,,I když ti to ublíží?'' nasucho polknu.  Nevím co by mohlo být tak strašné, že by mi to mohlo ublížit, ale začínám se bát. Chci říct... Není možné, že bych ho opustil, ale nevím, co si o tom mám myslet. Co by mě mělo tak moc vyvézt z míry, že se tomu celý den vyhýbá tímto způsobem? Že vypadá tak poraženě a sklesle? 

,,...Ano,'' odpovím po dalším trapné tichu a udělám všechno pro to, abych si byl jistý, že se jeden druhému díváme do očí. Cítím, že to potřebuje... Že to potřebujeme oba.

Taehyung

,,...Ano,'' jeho odpověď mě zabolí, ale nezaskočí. Tohle je přesně to, co jsem slyšet nechtěl, Jungkooku. Pořád jsem tak nějak slepě a naivně doufal, že vycouvá a nebude se o tom chtít bavit, ale to by nebyl on. Vždy roztomilý a zvědavý s červenými tvářemi a stydlivým úsměvem. I přes svou plachost tvrdohlavý a starostlivý Jungkook, který se zamiloval do nesprávného člověka a donutil ho ony city opětovat. Až tak moc okouzlující ten jedinečný chlapec byl. 

,,Já... Nejsem takový, za jakého mě považuješ,'' zhluboka se nadechnu a zase zadoufám, že to nechá takhle. Prosím, Jungkooku, nechtěj to po mně. Zapomeň na celý náš rozhovor a jeďme pryč. Pryč od všeho a od všech, pryč od bolesti.

,,A jaký tedy jsi?'' sundejte někdo ty zatracené hodiny. Zbavte se jich, než mi praskne hlava, která už tak prochází velkou bolestí.

,,Nejsem... Nejsem takový. Nejsem ten hodný kluk, co by se pro každého rozdal a byl neustále milý. Nejsem nějaký romantický chytrolín ve vestičce, co nosí květiny a stará se o partnera jako o porcelán a už vůbec nejsem někdo, kdo by si hledal dlouhé vztahy. Jsem hajzl, před tebou jsem spal s půlku ročníku a bylo mi to absolutně lhostejné. Proto se všichni divili, když jsme spolu začali chodit. Bylo jim divné, že jsem zase někoho nevyužil a neodkopl. Nechtěl jsem...'' musím se pořádně nadechnout, protože mám pocit, že mým plicím s každým slovem dochází všechen kyslík. Měl jsem mlčet, dokud byl čas. Měl jsem dělat to, co mi šlo vždycky nejlépe, měl jsem prostě dál lhát. M-měl jsem se v tom dál plácat sám a netahat ho do toho zmatku.

,,Má máma... O-ona není zlá,'' alespoň na jiné ne, ,,vymyslel jsem si to aby... Abych ti měl co nakukat a ty ses dál nestaral.  Bál jsem se, že by ti tvoje máma mohla říct, co jsem zač. Bál jsem se, že ti řekne pravdu o mně... Že ti poví, že ten hodný chlapec je jen hloupá hra a ty... A ty ode mě odejdeš až se dozvíš pravdu. Když jsem uviděl tvou mámu... Věděl jsem, že všechno může kdykoliv skončit. Stačila by možná jedna věta, kterou by tak ani nemyslela, a bylo by po všem. Skončili by jsme... Ale já se změnil, Jungkooku! Změnil jsem se kvůli tobě, abych mohl být s tebou. Prvně... Přiznávám, prvně mi... Chtěl jsem tě dostal do... Chtěl jsem se s tebou jen vyspat jako se všemi, ale pak...Pak si mě úplně očaroval a já se... Já se poprvé zamilovat,'' fajn Tae, tohle si posral. Už na začátku si to podělal tak, jak by to nikdo jiný nesvedl. Ublížil si mu a teď mu budeš říkat, že ho miluješ? Na to si ztratil právo už s první lží, co si v tomhle vztahu pronesl. Celou tu dobu... Celou tu dobu si vršil lež na lež a teď to všechno prasklo. Jenom kvůli tomu, že si neuměl alespoň jednou v životě přiznat barvu. Teď tě odhodí jako kus hadru stejně, jako si to dřív dělal ty s ostatními. Jenže na rozdíl od nich si to ty zasloužíš. Přesto to ale bolí. Bolí to tak, že možná už ani ten vzduch nechci cítit ve svých plicích. Možná už nechci cítit nic, protože za každou emocí je skrytá bolest, ať už naše nebo cizí.

,,...Takže...'' zašeptá po dlouhém tichu, které mě zdaleka nedeptá tak, jako jeho zlomený hlas. Kdybych jen nebyl takový hlupák...

,,Takže?'' podívám se na něj naprosto prázdně. Všechno jsem teď zahodil a to jen kvůli mé blbosti a sobeckosti. Zničil jsem hned dva lidi najednou.

,,Já...'' nenechám ho to ani doříct a vstanu. Musím odsud pryč, nesnesu se na něj teď dívat a už vůbec nezvládnu odmítnutí. Už jsem skoro u dveří když najednou vstane a chytí mě roztřeseně za zápěstí. ,,P-Počkej...Nech mě prosím domluvit.''

Kolik pocitů a obav dokáže skrýt jeden bláznivý a usměvavý člověk ve svém nitru? Kolik slz a bolesti ještě ona pravda přinese? Bude jich dost na to, aby bylo lepší lhát, nebo lež není nikdy dobrou volbou ať se mluví o čemkoliv?