Roommate [Nová verze]

• Adopce •

Přepis proveden 16. 1. 2021

,,Taehyungu, nevíš, kde mám to čistě černé tričko? Takové to jak je vzadu delší než vepředu. Nemůžu ho nikde najít, ale už jsem hledal snad všude," zavolám na něj přehrabujíc celou svou skříň s oblečením. Ještě jednou se podívám na zem, kde pár kousků při mém hledání popadalo, a všechno hodím zpátky do skříně v divném barevném chuchvalci plném rukávů a nohavic. Na nějakou organizaci teď vážně nemám čas a ani náladu. Vždycky jsem slyšel takovou tu hloupost o tom, že holky nemají co na sebe a kluci zase co hrát. Vypadám ale snad, že hledám GTA nebo FIFU? Ne, já hledám to jediné mizerné tričko, které se mi dneska hodí, ale ono je schovanější než Trumpova inteligence nebo Atlantida. 

,,Myslíš to moje tričko, které mi pořád záhadně mizí?" uchechtne se a téměř okamžitě ho vytáhne ze své skříně. No jo, možná bych měl jeho věci příště hledat tam. Asi to bude o trochu efektivnější.

,,Jo přesně to jsem myslel, děkuju... Bohužel ale pro tebe mám jednu novinku," zasměju se a tričko si od něj vezmu. Věnuje mi nechápavý pohled a vysvlékne si své tričko na spaní, v kterém se tady celou dobu producíruje. Hned mi pohled sklouzne na jeho dokonalé tělo, největší pozornost věnuju jeho vypracovanému bříšku v podobě neodolatelné mřížky, nad kterým vždycky tajně slintám. Nahlas bych to ale nikdy nepřiznal, i kdybych chtěl. I když s mou nenápadností velryby v Africe to tak tajné asi nebude. 

,,Jakou?" opře se o skříň a rukama si obejme trup když vycítí můj roztěkaný pohled a všimne si mých roztřesených rukou. Fajn, Jungkooku, teď seber veškerou odvahu a vypusť ji na Taehyunga! No, to znělo trošku divně, Kooku, ale snažil jsi se. Zkus to znovu, možná už nebudeš znít jako instalatér, co vysvětluje jak povolit vodovodní trubky. 

,,Adoptoval jsem si ho, ale můžeš si domluvit návštěvy jednou za dva týdny, pokud to ovšem dovolí soud," zasměju se trochu nervózně a on se uchechtne. Popojde od skříně a obejme mě kolem pasu. Fajn, čas panikařit a zapnout záložní zdroje srdečního tepu. 

,,A můžu si já adoptovat tvoje rty?" opře si svoje čelo o to mé a usměje se od ucha k uchu. Přesně díky takovým chvílím mi naše soužití připadá jako jeden velký sen. Tak moc jsem se v duchu bránil přijat realitu a kdybych se nerozhodl, že je čas skončit s tím sebeklamem, nikdy by jsme tu takhle nestáli. Pořád by jsme po sobě tajně pokukovali až do konce ročníku, na němž bych požádal o jiný pokoj pro další studijní období, protože bych nebyl schopný dál snášet ten tlak v mém srdci.

,,Hm, možná?" uchechtnu se a obejmu ho kolem krku, aby jsme si byli ještě blíž. Nakloním s úsměvem hlavu na stranu a přiblížím se k jeho rtům. Nevím proč, ale po včerejšku se v tomhle cítím trochu jistěji, jako kdybych mohl udělat cokoliv a kdykoliv... Pak přijde záchvat nevinnosti a všechno bude v háji, ale to sem zatím netahejme. 

,,Jen možná?'' ohrne spodní ret a nafoukne roztomile tvářičky. Někomu by se v tu chvíli mohl zdát, jako úplně jiný člověk, ale já vím, že tohle je jen další část jeho pravého já.

,,Hm...'' uchechtnu se a lehce ho políbím. Pak ještě jednou a nakonec chvilku váhám, jestli mám ještě pokračovat dál.

,,Copak?'' zeptá se když si ho prohlížím možná až moc dlouho. Napadá mě, jestli je teď vhodný moment říct to, co ještě ani jeden z nás neřekl. Možná, že je na to brzo, možná jsme to měli udělat už dávno. Třeba na to ale nebude vhodná doba nikdy. Cítím to tak už dlouho, ale nevím, jak to vyjádřit. Jsou to jen dvě slova, ale mají takovou váhu, že člověka dokážou strhnou tak, že už se na své nohy nikdy nemusí postavit sám, jelikož se rozhodne kráčet s tím druhým.

,,Já...,''

,,Kurva, kdy se konečně naučíš natahovat ten budík?!'' ve větě mě přeruší ohlušující bouchnutí dveří na chodbě a hlasitá nadávka, což tady po ránu není nic neobvyklého. Oba chlapci z vedlejšího pokoje zaspávají téměř pravidelně a potom ve spěchu přebíhají po bytové buňce, aby přišli včas do ško... Sakra!

,,Fajn, takže...'' jak tak stojíme před skromnou novostavbou, začínám pomalu ale jistě panikařit. K tomu, že se sem stavíme spolu, jsme jednoho večera dospěli čistě náhodou a od té doby jsem nad tím moc nepřemýšlel. Vlastně ani tehdy jsem se nad tím moc nepozastavoval, abych byl přesný. Dřív jsem si zažil jen dva vztahy a ani v jednom případě nebyl k seznamování důvod, jelikož jsme byli téměř sousedi a má máma ony dívky znala téměř stejně dobře, jako znala mě. Teď je to ale o něčem zcela jiném, jelikož o Taehyungovi ví jen to málo, co jsem jí byl ochoten sdělit přes telefon, ,, tady bydlím,'' dodám nervózně a pomalu vydechnu. Pevněji sevřu v ruce mou tašku, kterou jsem zaplnil hlavně věcmi, které mi na internátu překáží. Celou dobu, co jsme sem jeli, jsem měl žaludek jako po jídle ze školní jídelny a moje hlava na tom taky nebyla zrovna nejlépe. Teď je to ale horší v tom, že lehce pociťuji i jeho nervozitu, která visí ve vzduchu jako těžký mrak před deštěm.

,,Máte hezký dům, vypadá opravdu přívětivě,'' usměje se a krátce mě obejme kolem ramen, načež mě jemně pohladí po zádech. Dodá mi tím trochu potřebné odvahy, ale hlavně pocit bezpečí, což je celkem ironie když stojím před vlastním domem. Nevím proč, ale připadá mi teď úplně jiný. Zdá se mi, že za jeho zdi už dávno nepatřím a moje místo je s Taehyungem v tom malém pokoji na internátu.

,,Máma se tu o to stará dobře,'' usměju se a ještě jednou se zhluboka nadechnu. ,,Půjdeme? Už mám celkem hlad.'' 

,,Mohli by jsme, už tady stojíme tak dvacet minut,'' zasměje se a přejde k malé vstupní brance, ,,Moment, něco je špatně.''

,,Cože?'' nechápavě se na něj podívám, ale v ten moment mi sebere mou tašku a hlavou mi naznačí, abych šel první.

,,Princ si nikdy nenosí svou tašku sám,'' mrkne na mě a dá si ji na volné rameno. 

,,Tak to by jsme pro tebe měli zavolat rikšu,'' políbím ho na tvář a roztomile se usměju. Otevřu vchodovou branku, kterou nikdy nezamykáme a jdeme společně ke vchodovým dveřím,  jako kdyby jsme tu cestu absolvovali již milionkrát. Hned se musím pousmát, když uvidím, že ani na předzahrádce se toho moc nezměnilo. Měl jsem to rád tak, jak to bylo, a jinak jsem si to ani představit nedokázal, jelikož stejně vypadala i zahrada na našem původním domě když ještě žil i táta. Vyjdeme pár malých schodků až k domovním dveřím a já věnuju poslední pohled Taehyungovi než zazvoním.

,,Ahoj mami,'' automaticky roztáhnu ruce, když máma otevře dveře, načež mi bez váhání vpadne do náruče a začne mě muchlat jako malá holčička plyšáka.

,,Kookie, zlatíčko moje tak moc se mi... Taehyungu? Jsi to ty?'' 

Věci se nám začínají komplikovat, no ne? Kdo by čekal, že z nevinné návštěvy příbuzných se může vyklubat trapné setkání dvou lidí, kteří se znát nemají. Co myslíte, kde se ti dva poznali? Potkali se snad Taehyung s Jungkookem mnohem dřív, než oba dva tušili?