Roommate [Nová verze]

• Rozhodnutí •

Přepis proveden 17. 1. 2021

Vážně mi nejde do hlavy, jak mohl být Taehyung tak klidný, když jsme šli na návštěvu k mé mámě. Já jsem celý rozhozený a v nervozitě přímo plavu i když jsme teprve došli k brance domu Taehyungovi rodiny. Kolena se mi klepou ,jako dítěti při prvních krůčcích, a samotné nohy se zdají být těžké jako kus kamene. V krku mám obrovský knedlík, který je stejně tvrdý jako maso ze školní jídelny a pleť má už dopředu narůžovělou barvu, abych pak mohl zčervenat na povel až to bude potřeba. Vážně jsem doufal, že to zvládnu, ale moje sebevědomí kleslo ještě víc, když mi Taehyung řekl, že vlastně vyrůstal na farmě se svou babičkou bez svých rodičů. Na důvod jsem se podle jeho výrazu raději neptal, ale i tak mi to pořád dokola běží hlavou. Jaký je asi jeho vztah s rodiči když je jejich minulost taková? A proč se o tom nikdy dřív nezmínil? Chtěl jsem se ho zeptat, vážně chtěl, ale asi by to jen vedlo k další zbytečné hádce a to nechci. Nechci nám to teď pokazit, zvlášť když na všechno máme ještě dost času. 

Taehyung zazvoní na zvonek vedle poštovní schránky a pak opatrně otevře branku, jako kdyby se bál, že udělá hluk nebo že na něj někdo vypustí smečku psů. Ruku v ruce spolu projdeme malebnou předzahrádku, na které jde poznat, že má Taehyung mladší sourozence. Zmínil se o nich už dřív, ale jako o většině věcí ze svého života toho řekl jen málo. Věděl jsem, že jsou s Taehee sourozenci a že mají ještě mladší sestru a bratra. Taky mi sdělil alespoň jejich jména, ale tam to s informacemi o nich končilo. Celkem by mě zajímalo, jací ti malí raubíři jsou, ale dnes je hlavní udělat dojem na jeho rodiče a dozvědět se něco o nich. Možná jsem měl využít příležitosti a zeptat se mé mámy, ale to by vůči Taehyungovi nebylo férové. On taky nevěděl, do čeho jde, ale i tak byl ochotný to zkusit

,,Ahoj, Taehyungu!'' usměje se žena menšího vzrůstu se světle hnědými vlasy hned, jakmile otevře vchodové dveře. Okamžitě se zarazím a spíš se za Taehyugem táhnu jako hadrová panenka, které chybí půlka výplně. Pomalu si začnu odříkávat něco uklidňujícího a povzbuzujícího, abych zase z nervozity neomdlel. ,,jsem tak ráda že si tady,'' usměje se na svého syna zářivě, ale z nějakého důvodu to působí opravdu zvláštně. Čekal bych, že se obejmou, ale místo toho se žena otočí mým směrem. Hned se zatváří překvapeně a šťastně zároveň, což mě lehce uklidní. Přestanu se pohybovat jako loutka opatřená jen půlkou lanek a narovnám se, abych nepůsobil jako malé dítě, ,,...Jungkook?'' zeptá se s jasným zájmem a prohlédne si mě od hlavy až k patě.

,,Zdravím... Madam?'' přikývnu lehce a pak udělám, pořád trochu nervózně, co nejuctivější poklonu teď zvládnu. Uslyším lehký smích jeho mámy, který je jemnější verzí toho jeho. Musím se nad tím pousmát, ale spíš sám pro sebe než pro mé okolí.

,,Tae, neřekl si mi, že je to tenhle Jungkook! Kdybych věděla, že je to syn...''

,,Kdybys to věděla, tak by si tiskla svatební oznámení,'' uchechtne se Taehyung a poklepe mi na záda, abych se konečně narovnal. Ani jsem si pořádně neuvědomil, že jsem v té pozici zůstal, ale teď mi to přijde vážně trapné. Skvělý první dojem Jung... Oznámení?!

,,Přesně tak,'' usměje se lehce jeho máma. Poté ho pohladí  po rameni, ale z nějakého důvodu oddělá ruku rychleji, než bych čekal. Přesněji to skoro působí, jako kdyby nevědomě položila ruku na horké kamna, ,,vypadáš úplně jako když si byl malé dítě. Tvá máma se strašně ráda chlubila tvými fotkami a ta...''

,,Táta tu je?'' zeptá se i když v tónu jeho hlasu jde poznat, že odpověď už zná. Úsměv jeho mámy se změní na smutnou grimasu a poté na lehce otrávený úšklebek. Začínám přicházet na to, že herectví má Taehyung doopravdy v krvi.

,,Promiň, Taehyungu, řekl že... Odjel i s dětmi přespat ke svojí sestře... Vážně mě mrzí, že tu dnes nebude. Zkoušela jsem volat alespoň Taehee, ale... Znáš ji,'' i když to pronese jako omluvu, nezní to vůbec upřímně. Nejvíc mě ale zarazí ona část s Taehee, jelikož mi nepřipadá jako člověk, co by se jen tak z rozmaru vyhýbal vlastní rodině. Naopak je spíš ten typ, který všechy kolem za svou rodinu považuje i když je někdy dost... Svá?

,,Chápu, aspoň tu bude klid,'' zamumlá s pohledem upřeným do země a projde kolem jeho mámy do domu. Ta se za ním jen ohlédne a pak se zase vrátí ke mně. Chvilku mlčí než trochu poodstoupí, abych mohl vejít i já.

,,Pojď dál, Jungkooku, večeře už je na stole,'' zase vykouzlí hřejivý úsměv, tentokrát mnohem opravdovější, než ty předtím. Vlastně je opravdu hodně podobný tomu, který jsem doteď viděl jen u Taehyunga. Dokonce ani Taehee se neuměla takhle usmívat i když ukazovala řadu svých bílých zubů stejně často, jako to dělal on. Provede mě úzkou chodbou, která je plná dětských věcí a snad milionu párů bot různých velikostí, a zavede mě do jídelny, kde na nás už čeká prostřený stůl. Musím říct, že tyhle prostory vypadají už mnohem prostorněji a útulněji. Interiér je zařízen hodně jednoduše, ale přesto vypovídá o tom, že tady žije jedna velká rodina.

Celá večeře proběhla v poklidném duchu s dost silnou vlnou humoru. Taehyung se jako obvykle postaral o to, aby nebyl ani na moment klid a jeho máma to doplňovala otázkami a historkami. Málo z nich ale bylo o Taehyungovi a i Taehee se v nich ocitla jen zřídka. Taky sem tam přišla řeč na mou mámu, při které jsem chytil červený odstín, díky vzpomínce na naši noc v mém pokoji. Člověk by řekl, že už mě to nebude trápit, ale pořád myslím na to, co mi potom řekla u snídaně. Vlastně hodně myslím na návštěvu mámy, protože mohla v Taehyungovi vyvolat... Já nevím, možná lehkou žárlivost na vztah mě a mámy? Všechno na jejich vztahu působí až moc strojeně a já si ani nedokážu představit, jak mu to musí ubližovat. Lehce ho pod stolem hladím rukou po té jeho, abych mu dal alespoň nějak najevo, že jsem tu pro něj. Zároveň se ale snažím přistupovat na jejich hru a tvářím se, že je všechno růžové i když bych ho nejraději vzal a utekl s ním hodně daleko.

,,Chtěli jsme vám ještě něco říct,'' řeknu trochu rozpačitě, když už máme dávno po večeři, a sedíme v jejich obývacím pokoji. Teprve tady jsem našel fotku, kde je i Taehyung a to konkrétně jako malé roztomilé děťátko s hráběmi, které jsou alespoň dvakrát větší než on sám. Musím se nad tím pousmát a vkládám všechno úsilí do toho, abych si onu fotku zapamatoval.

,,Co?'' zeptají se současně a všichni se tomu malinko zasmějeme.

,,Budeme se s Taehyungem stěhovat... Vyhlédli jsme si jeden byt nedaleko odtud,'' plaše se usměju a podívám se na výraz jeho mámy. Ten je nejdřív lehce poplašený, ale stejně jako celý zbytek večera, to rychle skryje.

,,Vážně?'' zeptá se nadšeně jeho máma a já si sednu vedle Taehyunga, který předtím poklepal na místo vedle sebe.

,,Vážně,'' usměje se  upřímně Taehyung a dá mi jemnou pusu na tvář. Sice mám srdce zkřehlé faktem, že si musel v dětství projít nejednou těžkostí, ale i tak se usmívám, protože spolu jdeme vstříc mnohem lepší budoucnosti.

Příběh se nám chýlí ke konci, což příští část dělá částí poslední. Upřímně mě to celkem mrzí, protože jak psaní původní verze, tak i přepis, jsem si doopravdy užila! Bylo opravdu nostalgické se k příběhu vrátit a asi si z toho udělám nějakou lednovou tradici, protože s odstupem času vidí člověk mnohem víc, než předtím, a to dokonce i v případě, kdy se jedná o jeho vlastní vymyšlený svět.