Roommate [Nová verze]

• Smíření nebo loučení? •

Přepis proveden 16. 1. 2021

Nechápal jsem to. Vážně jsem byl Taehyungem celou dobu zaslepen tak moc, že jsem si jednoduše nevšiml, jak se za mě stydí? Proč by mě ale potom bral na svůj fotbalový zápas a políbil mě před hřištěm, které bylo stále plné lidí jak z týmu tak z tribuny? Opravdu by se se mnou mohl v klidu  procházet po chodbách školy, jako kdyby jsme byli na přehlídkovém molu a ukazovali ty nejluxusnější kousky světa? Každý den nás viděly desítky lidí, co by se o nás mohly zmínit někomu dalšímu. Vždyť přece moje máma nemůže být jediná na světě, kdo se zná s jeho rodiči. Jsme tak velká škola, že jste rádi, když znáte svůj ročník napříč obory, v mém případě když znáte svou třídu. Navíc pravděpodobnost, že neznáte dopředu aspoň jednoho člověka na škole, je tak mizivá, jakože Mark navrhne celibát a dodrží ho. Proč jsem tedy zrovna já takový problém? Co je tak jiné, že najednou vidí všechno tak černě, když se se mnou předtím prakticky chlubil kdekoliv mohl?  

,,Jsi v pořádku broučku?'' zeptá se mě máma svým ustaraným tónem, který je připraven mluvit o čemkoliv jen proto, aby bylo její sušence dobře. Já to ale zaregistruju jen tak napůl, jako kdyby mě vůbec nezajímalo, co říká. Zajímá, vždycky mě to zajímalo, ale Taehyung mi tak dokonale pobláznil hlavu, že její slova dostaly váhu možná tak jednoho peříčka. Rozumím slovům, ale nechápu jejich význam. Přitom to ona byla odjakživa jedinou osobou, které jsem dokázal porozumět, ,,Kookie?'' tolik se toho změnilo díky jednomu pobytu mimo domov a teď mám strach, že velká část z toho byla jen přetvářka. Jak velká ale byla? Spletl jsem se snad i v něčem dalším? ,,Jungkooku, mluvím na tebe,'' upozorní na sebe už asi po čtvrté a tentokrát se mě i lehce dotkne na paži.

,,Hm? Uhm...'' podívám se na ni s divným zamumláním, které spíš zní jako od dítěte, co se ještě nenaučilo mluvit, a zase sklopím pohled ke kuchyňské desce. Natáhnu se pro mističku, abych z ní mohl ochutnat Tteokguk, ale v ten moment mi spadne na zem a porcelán se rozletí snad po celé kuchyni v drobných střípcích. Bravo, Jungkoooku, už ani té mističce nejsi dost dobrý, aby zůstala u tebe, ,,do háje,'' spíš než jako povzdech to zní jako poražené zasténání. Lehce zatnu ruce v pěst a poprvé po opravdu dlouhé době mám chuť s ní praštit do stolu přímo před mámou.

,,Opravdu si o tom nechceš promluvit?'' zavrtím hlavou a jen ji tiše obejmu. Vždycky mě uklidňovalo když jsem se jako malý k mámě přitulil a nechal se jí kolíbat v náručí. Vždycky voněla domácím cukrovím, co pekla na zakázku a levandulí, kterou měla od otcova pohřbu rozvěšenou všude po domě. Vždycky jsem se tajně vloupal do kuchyně a pár kousků cukroví jsem si nenápadně ukradl pro svůj mlsný žaludek. Jestli z toho někdy měla máma problémy? Ne, neměla je ani jednou, protože kvůli jedné neposedné myšce vždycky napekla o pár kousků sušenek nebo koláčků víc. Zkrátka vždycky věděla, co má její jediný syn v plánu.

,,Nevím, proč jste se hádali, ale všechno bude brzy v pořádku. Je to v srdci opravdu hodný chlapec a podle toho, jak jsi vždycky zněl v telefonu, je hodný i na tebe. Nemám pravdu, Kookie?'' pousměju se a malinko přikývnu. Miluju jak mi vždycky dokáže pomoct jen pár větami, aniž by vlastně řekla něco speciálního. Zároveň mi dojde, že jsem její slova nepotřeboval slyšet od té doby, co jsme s Taehyungem spolu a to samo o sobě mluví o spoustě věcech.

,,Samozřejmě, že máš mami. Ostatně jako vždycky,'' odtáhnu se od ní a dám jí pusu na tvář, kde se začínají objevovat malinké vrásky. Nikdo by jí to určitě netipoval, ale je trochu starší, než mámy mých vrstevníků. ,,uklidím to a příště ti dovezu novou, hezčí,'' věnuju jí už plnohodnotný úsměv a ona na to s úsměvem kývne. Opatrně si kleknu a začnu sbírat úlomky porcelánu, různých velikostí a tvarů, které díky mně obsypaly podlahu. Všechno bylo v pořádku, dokud jsem na schodech neuslyšel kroky, což zapříčinilo, že jsem se malinko říznul do prsteníčku... Následuje mámin křik za jedna, dva a tř...

,,Jungkooku, ty trdlo moje,'' zamumlá moje máma překvapivě klidně a já nafouknu tváře. To už nejsem maminčino miminko, které nesmí mít bolístku? Jen nad tím imaginárně mávnu rukou a  znovu se usměju i když jen na chvilku, protože do místnosti přijde Taehyung, který mě zase lehce vyvede z míry. 

,,Chcete...Nechcete náhodou s něčím pomoct?'' zeptá se bez jediného pohledu na mě a já se raději vrátím k porcelánu.

Celá večeře dopadla absolutně otřesně. Bylo jedno, jak moc se máma snažila, jelikož nebyla šance, aby se jí to všechno podařilo zachránit samotné. Ať se mluvilo o čemkoliv, vždycky to dopadlo stejně. Taehyung se falešně usmál, já něco zamumlal a máma jen s nenápadným pohlazením mé ruky mlčela nebo se to snažila zamluvit řečmi o jídle. Krásné představení mého přítele, no ne? Teď sedím na posteli a pozoruju Taehyunga, z kterého jde díky pološeru v místnosti vidět skoro jen silueta, jež je jako vždy hodna plátna. Mám v hlavě tolik otázek, ale i tak nedokážu vyslovit ani jednu z nich. Vždycky jsem měl problém s někým mluvit, ale myslel jsem si... Myslel jsem si, že s Taehyungem to bude jiné. Že při něm budu otevřený, jako bible při mši, ne zavřený jako deník puberťačky nebo moje učebnice matematiky. A taky to jiné bylo, alespoň do dneška.

,,Nestydím se za tebe, to bych si nikdy nedovolil,'' zamumlá když mě tma v pokoji už skoro uspí a poslední paprsky dnešního slunce se schovají někde v dáli. ,,Stydím se za sebe,'' dodá a já se s nechápavým pohledem pomalu přesunu do sednu. Zvědavě, připravený naslouchat, upřu pohled na místo, ze kterého se ozývá jeho hlas, ale stále si držím určitý odstup.

,,Máma říkala, že si mi...''

,,Tady ale nejde jen o mě... Jde o... Jde o ně.''

,,O ně? O koho?'' nechápavý pohled se v okamžiku změní na zvědavý, ale ono nevědomí se v nich stále leskne jako kapička rosy na ranní trávě.

,,O...'' napětí v jeho hlase je stejně silné jako moje zvědavost a to mě nutí poslouchat ještě bedlivěji. Ostatně se tady jedná o důvod, proč jsme spolu skoro celý den téměř nemluvili, pokud nepočítám tu hádku ,,O moje rodiče... Tvá máma... Bojím se, že by ti o nich řekla pravdu. Bojím se, že by řekla, co jsou zač,'' v jeho hlase jsou známky úzkosti a takové... Prázdnoty? Mluví jako kdyby mu to bylo lhostejné, ale přitom ho to sžírá jako kyselina, co proudí jeho tělem místo krve.

,,A ty mi to říct nemůžeš?'' nakloním hlavu na stranu a trochu si poposednu. Chvilku přemýšlím, jestli si mám stoupnou a jít za ním, ale nakonec shledám moje útočiště na posteli jako lepší volbu pro nás oba.

,,Děsí mě to. Bojím se, že mě potom nebudeš chtít.''

,,Nejsem až tak bláhový, že bych zahodil tu nejúžasnější osobu v mém životě pro chyby nebo hendikepy druhých.''

Co myslíte, jaké je tajemství Taeho rodiny? Opravdu je to tak vážné, nebo se jen zbytečně strachuje díky vlastní nejistotě? A konečně otázka, která zajímá nás všechny: Jak bude vypadat nová mistička na ochutnávky?