Roommate [Nová verze]

• Péče nebo otrava? •

Přepis proveden 13. 1. 2021

První, co zaznamenám, jsou rázné kroky, rozléhající se po chodbě, doprovázené dalšími, mnohem tiššími zvuky. Někdo pravděpodobně vytrhne stránku papíru a začne po ní škrábat plnícím perem v momentu, kdy kroky utichnou téměř na stejném místě. 

,,Ještě se neprobral?'' i když ke mně hlas doléhá jen vzdáleně a lehce zastřeně, jasně v něm poznám náznak lítosti a úzkosti. Ať je to kdokoliv, jistě se neptal jen tak ze zvědavosti, nýbrž z upřímného zájmu. Vlastně i samotný hlas zní velmi měkce a dodává mi jistou útěchu, která se aktuálně velmi hodí, jelikož se cítím tak nějak mimo sebe. Nemůžu říct, že by mi bylo vyloženě špatně, ale takové probuzení zkrátka nikdy není příjemné, ať už jste na tom fyzicky jakkoliv. Druhá osoba nejspíš odpoví nějakým gestem, které samozřejmě nemůžu vidět,  jelikož první hlas pokračuje dál i bez odpovědi, ,,říkal si, že byl předtím úplně v pořádku?''

,,Celou dobu tak alespoň vypadal. Pak se mu ale nejspíš zatočila hlava a upadl. Nebyla to nějaká velká rána, ale rozhodně to všechny polekalo,'' tento hlas je úplným opakem toho prvního. Jeví se velmi hluboce, ale hlavně poměrně známě i když pro mě byl donedávna stejně cizím, jako ten ženský. Z nějakého důvodu zní Taehyung trochu jinak, než jsem ho vnímal doposud. Možná je to kvůli tomu, že se stále necítím sám sebou a plně nevnímám, možná v tom hraje roli i to, že se tak necítí ani on. Ne všichni zvládají dobře, když se před nimi člověk jen tak složí, zvlášť když to pozorují kompletně obnažení. No dobrá, to s tou obnaženou částí jsem jen hádal, jelikož s takovou věcí opravdu zkušenost nemám a ani ji nechci.

,,Neměl by jste to tak podceňovat, mohl si při pádu vážně ublížit,'' znovu zkusím zapátrat v paměti, jestli si nedokážu s někým spojit i zbývající hlas. Chvíli si to musím nechat uležet v hlavě, než se mi vybaví jedna osoba. Jasně, ta nová školní sestra, o která spolužá...no...prostě...o ní říkali že...no... Prostě má velký kozy, stačí? Zkrátka je to ta tělesně obdařená školní sestra, co ještě nedávno patřila mezi hlavní témata mých spolužáků.

,,Mám vás zavolat, až se vzbudí?'' trochu pozdě, pokud se tedy doopravdy bavíte o mně. Pomalu ale jistě si moje tělo začne zvykat na okolní svět a já se přinutím od sebe odlepit své ztěžklé oční víčka. Mnohem rychleji, než jsem je otevřel, je zase zavřu kvůli světlu, jenž se nepříjemně odráží od vší té bílé barvy, která prakticky plní celou místnost. Chvíli počkám, načež to zkusím znovu a tentokrát dokonce úsměšně i když stále s jistou bolestí a pálením v očích. Očividně se nacházím přesně tam, kde jsem čekal. Párkrát se mi už podařilo navštívit školní ošetřovnu a dokonce i tuto odlehlou lůžkovou část, kde většinou končili lidi s úpalem nebo anémií. Stejně jako minule ve mně tahle místnost nevyvolává zrovna příjemný pocit hlavně díky tomu, jak prázdná a jednotvárná je.  Jednoduše jí chybí jakákoliv známka života.

,,Ne, ještě chvíli tady můžu poč...'' z ničeho nic přestanu snášet nepříjemnou suchost v mém krku, která mě přinutí dráždivě a hluboce zakašlat, ,,slyšel jste to?'' zjevně si tím získám jejich pozornost, jelikož se ke mě téměř okamžitě rozejdou dva páry nohou, které patří sestřičce a Taehyungovi, ,,Pane Jeone, jsem ráda, že jste vzhůru. Jak se cítíte, bolí vás něco?'' bez váhání si sedne vedle mě na postel a začne kontrolovat běžné věci jako je například tlak. Já jí ale přesto nevěnuji velkou pozornost a místo toho věnuju pohled Taehyungovi, který vypadá, že mu spadl velký kámen ze srdce.  Nejde mi do hlavy, proč tu vůbec zůstával. Mohl kdykoliv odejít a nechat mě tady stejně, jakoby to udělal každý jiný. Téměř frustrovaně si rukou prohrábne vlasy a já si raději začnu všímat sestry hned, jakmile ze mě sundá své studené ruce. Věnuju jí krátký pohled a zavrtím hlavou na znamení nesouhlasu, ,,žádné závratě, bolest hlavy, rozostřené vidění?'' opět zareaguji pohybem hlavy a lehce se dotknu svého podrážděného krku.