Roommate [Nová verze]

• Padesát odstínů tváří •

 Přepis proveden 13. 1. 2021

,,No...'' řekne až zbytečně táhle Taehee, zatímco těká pohledem z jednoho na druhého, jako kdyby se snažila zjistit, jestli naše soužití bude katastrofa nebo ne, ,,tak já asi už půjdu, musím dokončit ten fotbalový zápas a pak musím jít seřvat kluky z třetího patra, protože si se mnou ti tupci předtím odmítli zahrát. Jako chápete to? Člověk je omylem párkrát trefí do obličeje zabláceným míčem a oni se mu jen tak začnou vyhýbat jako nějaké slečinky. Copak někoho zabije troška bláta a fotbalu? Kdyby ano, byla by jsem vzkříšena alespoň desetkrát týdně... No, nechám vás tu o samotě, ať se pořádně seznámíte. Ale nebuď smutný ano, Jungkookie? Pak se ti zase budu věnovat, aby ses náhodou nenakazil debilitou od mého milovaného bratříčka,'' c-cože? j-jako já s ním sám?! t-to ne to..! Mlátičko, prosím neodcházej!  Slibuji, že už ti nikdy v duchu neřeknu terminátor ani divné stvoření, jen vymysli náhradní plán. Klidně budu tvůj obličejový terč na míče místo těch z třetího patra a nebudu si stěžovat! Vlastně budu poslouchat i ty tvé nesrozumitelné bláboly, jen mě vezmi s sebou!

Než se naději, zamává mi a vyplázne jazyk na Taehyunga, který jí to oplatí vztyčeným prostředníčkem. Jak milé gesto pro svou mladší ses...Je vůbec starší, než je ona? Vypadá tak, ale říkala, že je v posledním ročníku, takže nejspíš bude mladší Taehyung. Nejspíš ano, protože na dvojčata vážně nevypadají a ani se tak nechovají. Navíc kdyby byly dvojčata tak by je pravděpodobně máma oddělila krátce po narození, aby ji nemuseli zavřít do blázince. 

,,Bacha ať nezakopneš o své ego, lásko,'' pošle jí s úšklebkem vzdušnou pusu a zvedne se ze země, aby se mohl svalit na rozestlanou postel, na níž jsou poházené všemožné módní časopisy, které bych si nikdy nepředstavil v klučičím pokoji a už vůbec ne u někoho, kdo vypadá jako on. Předtím jsem si toho moc nevšímal, ale vypadá opravdu mužně i přes jeho pěknou tvář, která by klidně mohla být na obalu těch nemožných časopisů jejichž jména ani neznám.

,,Jak starostlivý bráška,'' uchechtne se lehce dotčeným tónem a zavře dveře, které okamžitě zase otevře, což mě donutí nadskočit málem až do stropu. Tohle mi sakra nemůže dělat! Mě dokáže vyděsit i když proběhne malá nenápadná myš, ale to pro mě bude v tomhle ústavu nejspíš jen zbožné přání. ,,a Jungkookie, dnes si na večeři sedni ke mně, ano? Seznámím tě s mými kamarádkami. Budou se ti líbit, uvidíš,'' dobře, beru zpátky. Vybírám si přežití v tomhle pokoji za dvacet bodů, nápovědu publika nepotřebuju, děkuju. Nenápadně na mě mrkne a zase zavře dveře, které opět otevře a podá mi mé tašky, pod kterými jsem se málem propadl, když jsem je sem tahal. V-vážně, to je ta holka člen Cullenových, který se po full body using only glitter challenge nezapomněl odlíčit nebo o co tu jde? 

,,D-díky,'' vezmu si je a skoro okamžitě je položím na zem kousek od dveří. No položím je možná trochu silné slovo. Spíš jsem je upustil a málem se přitom  nechal stáhnout na podlahu vedle nich, díky jejich váze. To bude ten správný popis, řekl bych. Z postele ozve tiché uchechtnutí a já naberu sytě růžový odstín, za který by se nestyděla kde jaká růže. Taehee se usměje a mírně jí cuknou koutky i když se snaží působit, jakože nic nezaznamenala. Raději jen zavrtí hlavou a rozcuchá mi vlasy podobně, jako se to dělá mladším sourozencům, když udělají něco trapného, což jsem já zvládl dokonale.

,,Nemáš zač,'' usměje se a už doopravdy odejde. Nevím, jestli mám být nadšený nebo se rozbrečet v koutě a čekat až skončí školní rok a po něm rovnou ty další. Nevím, co přesně jsem čekal, ale tak nějak jsem si myslel, že alespoň první den bude o něco klidnější, než se zatím zdá.

,,Chceš s tím pomoct, prcku?'' zasměje se už naplno a já zavrtím hlavou. On to ale zjevně ignoruje a líně se zvedne z postele, která přitom zavrže. Stejně, jako se to stalo tomu klukovi předtím, se mu vyhrne tričko, ale u něho žádné značky nebo kousance naštěstí nevidím. Nevím proč, ale musel jsem se nad tím pousmát. Nejspíš pro, že to znamená, že se nabudu muset každý večer vytrácet z pokoje, abych mu dával jistý prostor pro jeho známosti.

,,T-to vážně není...'' dojde ke mně a já automaticky couvnu o několik kroků dozadu, díky čemuž málem narazím do boční stěny skříně, která vypadá, že nejlepší roky má za sebou stejně jako moje naivita.

,,To se mě budeš bát celý tenhle rok?'' vezme moje tašky a bez problému je odnese ke skříni, která je zjevně určena pro moje věci. Zavrtím hlavou a rozpačitě si sednu na svou postel, jelikož je mi trapné se teď hrabat v tašce, kam máma přibalila bůhví co.  Nejraději bych se zavrtal do peřiny, jako klokan do máminy kapsy, a čekal až si mě někdo vyzvedne. Vím, že jsem říkal, že to zvládnu, ale až teď si uvědomuju, jak moc se sem nehodím. Vážně se chovám jako student základní školy, ale všichni ostatní jsou úplně jiní. Jsou na rozdíl ode mě vážně dospělí nebo svou dětinskost umí skrýt velmi dobře. Ne, jako já, červenající se introvert s nedostatkem humoru.

,,Umíš mluvit?'' přikývnu i když vím, že tohle přesně nechtěl. Jak dospělé Jungkookie, jak dospělé.

,,A budeš se mnou mluvit?'' ušklíbne se a z nějakého důvodu se podívá na podlahu s nadzvednutým obočím.  Z mých růžových tváří se díky jeho dotazu opět stanou rudě červené. Pomalu se začínám bát, že budu muset pořídit něco, co bude fungovat jako chladič.

,,B-budu jen...Jen potřebuju trochu času'' mírně se usměju, ale můj úsměv je stejně věnovaný mému povlečení na posteli, takže ho určitě ani neviděl. Jeho další gesto mě ale donutí pohled zaměřit na něho, jelikož se sehne a z podlahy vezme papírek. Stejný papírek s květinami, jaký má máma používá na vzkazy. Rychle vstanu a chci mu ho vzít, ale on se mnohem dřív narovná a podrží vzkaz v pozici, v jaké nejsem schopný mu ho vzít. Je to tady, je po mně. Jsem společensky i osobnostně mrtvý, vyvěste černou vlajku a zahrajte smuteční pochod. Prosím, moc tě prosím mami, že si nenapsala nic, co by se nehodilo k vysokoškolákovi? Ach, co to plácám, vždyť o mně nikdy takhle nepřemýšlela. 

K mému údivu se jen usměje velmi zvláštním způsobem. Jeho úsměv je, řekl bych, až obdélníkový, jestli se to dá vůbec tak nazvat v souvislosti s lidskou mimikou. Vzkaz mi hned na to vrátí, ale nevysmívá se mi přitom ani se na mě nedívá nějak zvláštně. Zaraženě si ho od něj vezmu a po přečteních máminých slov jsem z jeho reakce ještě víc v šoku.

Kookie, broučku, máma ti drží palce a doufá, že se ti v tvém dočasném ubytování líbí. Ničeho se neboj a najdi si nové přátelé, určitě jich tam na tebe čeká spoustu. Buď hodný, dobře se o sebe starej a buď ke všem milý, pac a pusu, tvá máma. 

,,To...''

,,Nemusíš to vysvětlovat, je fajn, že se stará,'' řekne s pravděpodobně doopravdy upřímným úsměvem a já se, stále ohromen, nezmůžu na jinou reakci než přikývnutí. ,,Mimochodem, jsem Kim Taehyung. Studuju herectví druhým rokem. Čekal jsem, až se mě zeptáš, ale pak jsem se vyděsil, že by si moje jméno tímhle tempem zjistil až za rok,"  nějakým zázrakem se mu podaří mě přimět k zasmání, načež se oba zatváříme dost překvapeně. V jeho tváři se ale tato emoce rychle ztratí a nahradí ji úsměv, ,,páni, někomu se propojil mozek s mimickými svaly.''

,,Promiň, asi jsem divný, že?'' 

,,Neřekl bych, že si divný. Spíš vypadáš jako plyšový medvídek, který potřebuje pomuchlat,''  lehce si skousne narůžovělý ret a moje červené tváře se ještě vystupňují, jelikož se mi je doteď nepodařilo zcela uklidnit. Nejistě na jeho myšlenku přikývnu s pohledem věnovaným podlaze. Nevím, jak si to vezme, ale nenapadá mě, jak na takovou věc odpovědět. Nejistě začnu mnout prostěradlo na své posteli, jako kdyby to měla být nějaká záchranná brzda, co mě zachrání z každé patálie. Zase se uchechtne tím jeho sebejistým způsobem a pak odejde zpátky na svou postel, kde si dá do uší sluchátka, a začne se věnovat svým četným časopisům.

Přijde mi úsměvné, jak jsem zatím všechny části zdvojnásobila, co se týče slov. Úplně jsem zapomněla, že jsem někdy byla schopná napsat něco pod 1200 slov (původní verze měla na část cca 600-800 slov), jelikož teď při jiných knihách mám problém zase ten, že nedokážu slova krotit a potom je musím mazat, aby to nebyl jeden velký bordel vytvořený ze slovníku.