hello december (CZ)

Day 1

Venku se setmělo, první prosincový den byl u konce.

Zachumlala jsem se ve své postýlce do peřiny s vánočním motivem, vzala si do ruky horké kakao, otevřela si laptop a pustila si novou vánoční komedii.

Období Vánoc, ta atmosféra, mě každoročně absolutně pohlcuje. Světýlka, cukroví, sníh, teplé nápoje a všelijaké vánoční filmy a pohádky. Koulování se, dělání andělíčků, bruslení a lyžování.

V polovině filmu, když se zrovna Santa Claus chystal utéct, se ozvalo jemné zaklepání na zmrzlé okno.
Pomalu jsem se vyhrabala ze své pevnosti a nahnula se k oknu, které jsem následně pomalu otevřela.

,,Co tady děláš?" Nakrčila jsem nos, když jsem za oknem spatřila modroočko.

Bez jakékoli odpovědi mi skočil do pokoje.

,,Nechceš to okno zavřít?"

,,Co tady děláš?" Zeptala jsem se znovu, přešla zpět k oknu a zavřela ho.

,,Schovávám se." Odpověděl jednoduše.

,,Před čím?"

,,Prostě mě tu do rána nech a zdrž se jakýchkoli otázek a řečí."

Modroočko. Metr osmdesát vysoký, pohledný kluk s tmavými vlasy a překrásnýma, modrýma očima. Má atletickou postavu. Krásně vyrýsovanou svaly. To je Steven.
Všechny tyto věci, které zní perfektně mají však své nevýhody. Namyšlený, sobecký, arogantní blbec, který musí mít vše, na co si ukáže.

Protočila jsem očima a šla do své komody najít nějaký čistý polštář a přikrývku. Když jsem se ocitla zpět v pokoji, Steven ležel v mé posteli a něco sledoval ve svém mobilním zařízení.

Odkašlala jsem si, Steven se otočil ke mně.
Věci jsem odhodila na menší pohovku kousek od mé postele a ustlala ji.

,,Co to má být?" Tváří se nechápavě.

,,Tvoje místo pro dnešní noc?"

Steven vstal, došel ke mně a chytil mě za zápěstí, až jsem sykla bolestí.

,,Přestaň mi laskavě odpovídat otázkama!"

Trhla jsem rukou, abych se vymanila z jeho sevření a strčila do jeho hrudi.

,,Tak hele, tady jseš u mě doma a já si budu dělat, co budu chtít!" Dloubla jsem ho prstem do hrudi.

,,Nebuď drzá." Sundal ze sebe můj prst a shodil ze sebe tričko, poté přišly na řadu i kalhoty.

Svraštila jsem obočí, cítíla jsem, jak mi hoří tváře. Odvrátila jsem zrak od jeho dokonale vyrýsovaného břicha a založila si ruce.

,,Docela dobrý, ne?" Zasmál se nad mým výrazem.

Protočila jsem oči, ale i přesto jsem se neubránila malému úsměvu.

Zhasnula jsem velké světlo a nechala svítit jen malé vánoční světýlka u okna, a šla si lehnout do postele.

Neunikly mi jeho oči na mně. Na mém obličeji.

,,Na co tak koukáš?" Vyklouzla mi tato otázka.

Jeho odpovědí byl malý úšklebek na jeho tváři.

Miluju, když se v zimě můžu pěkně zabalit do velké teplé peřiny, zavřít oči a přemýšlet nad životem, který bych si přála do té doby, než upadnu do hlubokého spánku.

,,Emmo?" Promluvil po pár minutách ticha Steven.

,,Hm?" Nevědomky jsem se usmála nad tím, že vůbec zná mé jméno.

,,Máš nepohodlnou sedačku." Šeptl do tmy.

Jen jsem se nad tím potichu zasmála a zavřela oči. Poté už jsem nevěděla o světě.