hello december (CZ)

Day 4

Nesnáším brzké ranní vstávání. Jediné co bych mohla na tomto období vytknout je tma. Neustále je člověk unavený a nemá na nic náladu, tedy spíš náladu na školu.

Neustále musím přemýšlet nad posledními dny. Co to do toho kluka vjelo? Ten kluk, kdyby neměl všechny ty špatný vlastnosti, byl by snem každé holky. Vlastně i s těmi vlastnostmi. Nepopírám, že se mi nelíbí, to bych teda sakra lhala, ale tak moc se bojím, že se spálím.

Vyhrabala jsem se z vyhřátých peřin a šla provést ranní rutinu. Poté jsem si oblékla světle modré rifle, vysoké černé ponožky a vybledlý barevný svetr. Přesto jsem hodila jenom světle hnědý kabát.

Sešla jsem dolů do kuchyně, vytáhla ze skříňky krabici cornflaků a mléko z ledničky. Nasypala jsem si lupínky do misky a zalila je mlíkem, poté přidala lžičku medu.

,,Chceš hodit do školy?" Zeptal se Mike.

,,Byl bys hodnej." Zamumlala jsem s plnou pusou.

Když jsem dojedla, vyšla ven a nasedla k Mikeovi do auta. Hned jsem nakrčila nos a otevřela i přes tu zimu venku okno.

,,Co ti tu chcíplo?"

,,Spadl mi hambáč pod sedačku."

,,Kdy?"

,,Asi před dvouma týdnama." Řekl a nasál vzduch. ,,Možná třema."

,,Jedu autobusem." Vystoupila jsem z auta.

,,Autobus ti před pěti minutami odjel a jestli nechceš přijít pozdě, tak si nasedni."

Znechuceně jsem se zašklebila a nasedla si zpět do té plynové komory na kolech.

Po pár minutách jsme zastavili před školou. Vyletěla jsem z té plechovky, jako bych měla v prdeli vrtuli a zastavila se až u mé skříňky, kde jsem si našla učebnice na první hodinu.

,,Ahoj krásko." Opřel se vedle skříňky Steven.

,,Už víš odpověď?"

,,Nechceš mi dát jiný úkol?"

,,Nechceš mi dát pokoj?"

Steven mě obešel a zapadl do své třídy. Jen jsem si sbalila svoje saky paky a také pádila do třídy. Na našem oblíbeném místě už seděla Hazel.

,,Ahoj." Pozdravila jsem ji.

,,Ty jdeš na rande se Stevenem McAvoyem?"

,,To už to ví celá škola?" Pozvedla jsem obočí. Ještě před chvílí jsem ho chtěla začít litovat, že jsem na něj možná až příliš nepříjemná a on si roznese po škole tohle? Blbeček. Připadám si jako Stanley cup, který chce získat. Jako nějaká trofej.

,,Nikam s ním nejdu." Odpověděla jsem prostě. Než ten ňouma spočítá všechny dírky, tak odmaturujem. Povzdechla jsem si a otevřela sešit.

,,Kde jsme to skončili?" Zeptala se Hazel po hodině.

Zastavila jsem se u automatu na kávu a vhodila tam pár drobných.

,,Já s ním fakt nikam ne-" Nedopověděla jsem větu, protože k nám přišel Steven.

,,Třista dvacet osm!" Vyhrkl.

,,Co?"

,,Tři sta dvacet osm dír v brankovišti."

,,To je blbost, ne?"

,,Chceš si to přepočítat?" Zazubil se.

Povzdechla si a odeberala si svůj horký nápoj.

,,Dobrá, vyzvedni mě v pět."

,,Budu se těšit." Usmál se a odešel.

,,Takže jdeš, budu chtít všechny detaily."

Po škole jsem si šla rovnou lehnout do postele. Měla jsem přesně hodinu a třičtvrtě do příchodu Stevena. Nevím, co to s ním v poslední době je. Nikdy si mě nevšímal a já jeho. Byl to arogantní kapitán našich hokejistů, nic a nikdo ho nezajímal a žil jenom svým sportem nebo holkami na pár nocí.

Čas se blížil k páté hodině a mně nezbývá nic jiného, než se připravit. Nechtěla jsem, aby si myslel, že tohle beru vážně, tak jsem to ani nepřeháněla se svou úpravou.

Když jsem uslyšela troubení auta, sešla jsem schody a vyšla před dům. Steven stál u svého černého auta, s hnědými vlasy rozházenými do všech světových stran, modrými oči upnutými na mně a úsměvem pohrávajícím na jeho rtech.

,,Čau." Pozdravila jsem ho.

,,Ahoj." Stále se usmíval i při otvírání dveří od auta. Když obešel auto a nasedl také, nastartoval a jel neznámo kam.

,,Tak co ty důvody?"

,,Počkej si."

,,Tak mi prozraď alespoň první."

,,Je s námi sranda." Koukl na mě.

Snažila jsem se, opravdu snažila nevyprsknout smíchy, ale bylo mi to prd platné.

,,Už se těším na ty další." Řekla jsem, když zaparkoval před menší kavárnou.

Vešli jsme dovnitř. Naprosto mě to okouzlilo. Dřevěná kavárnička ozdobená vánočními dekoracemi a světýlky. Steven nám obsadil místo v koutku, kde jsme měli krásný výhled na celou kavárnu i přenádherný výhled na okno, za kterým začínalo pomalu, ale jistě sněžit.

Objednala jsem si horkou čokoládu s pořádnou vrstvou šlehačky a Steve si objednal ovocný čaj. S rumem.

,,Dneska nealko?" Nepřestával si se mě dělat srandu.

,,Tak? Budeš pokračovat?" Pozvedla jsem obočí a kopla ho pod stolem za předešlou poznámku, načež zaječel.

,,Máme nejlepší styl, umíme to s dětma a taky máme dobrý vlasy."

,,A arogantní Steven je zpátky."

,,Hele, říkám to v množným čísle," obhajoval se.
,,Taky jsme v podstatě pořád děti a kdybysme měli holku, tak bysme ji nejradši viděli ve svým dresu."

,,Ach, jaká to romantika." Ironicky jsem se zasnila.

,,Hej, já to nevymyslel."

,,A kdo tedy?"

,,Píše se to o nás, pošlu ti odkaz."

,,To je dobrý, ještě něco tam máš?"

,,Představili bychom svoji holku svým spoluhráčům."

,,O tom teda každá sní. Nechci ti narušit ty tvoje důvody, ale já tvý spoluhráče znám, chodí s náma do školy."

,,A kdo říkal, že mluvím o tobě?" Zasmál se, ale pokračoval dál.

,,Máme dobrý tělo, umíme se prát, máme dobrý ruce a víme, jak oslavovat."

,,Konec?"

,,Ještě ne. Mohli bychom naučit své drahé polovičky vše o hokeji a ukázat jim nejlepší týmy."

,,To je teda lákavé."

,,A poslední věc je ta, že by naše holka chodila se super hvězdou."

Z hluboka jsem se nadechla a zadívala se na něj, jestli to myslí vážně nebo si dělá srandu. Jeho tvář byla bez pobavení.

,,Ty to myslíš vážně?" Vyprskla jsem smíchy.

Potom mě Steve odvezl domů.

*cink*

Ozvalo se po pár minutách v mém pokoji. Natáhla jsem se pro svůj telefon na nočním stolku.

•Steven McAvoy vám poslal/a odkaz•

Se zvláštním pocitem jsem upadla do hlubokého spánku.