hello december (CZ)

Day 14

,,Třído," Vešla do třídy paní ředitelka. ,,Každoročně se chystá vánoční ples, jak už jistě víte." Změřila si nás pohledem a my přikývli. ,,V letošním ročníku se ples bude konat dvaadvacátého prosince, zde v prostorách školy, přesněji v tělocvičně."

Hazel, sedící vedle mě, se začala různě pohybovat po židli a dloubat do mě prstama. V ten moment jsem paní ředitelku přestala poslouchat.

,,Já už se tak strašně těším!" Začala do mě bouchat.

,,Já taky!" Zatřásla jsem s ní.

,,Půjdeme zase spolu?" Pozvedla své obočí.

,,To si piš!" Zasmála jsem se.

Tento vánoční ples je pro školu a bližší veřejnost. Každoročně tam s Hazel chodíme už pár let. Celá škola je vždy krásně nazdobená, všichni jsou dokonale oblečení a o zábavu je postaráno. Miluju plesy.

,,Máš dneska čas?" Zastavil mě na chodbě Evan.

,,Jo jasně, potřebuješ něco?"

,,Za městem otvírají nový zábavný park, nešla bys tam se mnou?"

,,Dobře, tak ve tři na rohu?" Usmála jsem se. Perfektní je, že Evan bydlí o ulici vedle a můžeme tak spolu chodit do školy nebo ze školy.

Po jeho souhlasném přikývnutí jsem se vydala do třídy na poslední hodinu. Dějepis. Nejlepší předmět na celé škole, protože při něm nemusím nic dělat a jen tak si přemýšlím na svými věci.

Nemůžu přestat myslet na Stevena. To, jaký byl a jaký je teď. Neuvěřitelná změna. Ty naše chvilky plné smíchu a radosti. Jeho krásný smích a nejkrásnější modré oči. Jeho rty na těch mých. Čekám, kdy se to všechno pokazí. Dneska ani není ve škole.

Strašně moc se těším na dnešní odpoledne strávené s Evanem. S dobrou náladou vyrazím z domu na roh. Celou cestu si pohopsávám.

,,Co tak zvesela?" Zasmál se již čekající Evan na rohu.

,,Ani nevím, asi se jen těším."

,,Tak pojď." Poplácal mě po hlavě.

*Cink*

Ozvalo se po pár minutách cesty. Vyndala jsem ze své kapsy mobilní telefon. Koukla jsem se na zprávu, byla od Stevena: Potřebuju s tebou mluvit.

,,Kdo píše?" Nakoukl do telefonu.

Předala jsem mu ho, aby si to mohl přečíst. Zastavil se.

,,Co je?" Nakrčila jsem nos.

,,Měla bys jít za ním."

,,To teda neměla, promluvíme si později."

Evan tam stále stál. Zdálo se, že nad něčím přemýšlí.

,,Tak pojď." Vzala jsem ho za ruku a táhla ho za sebou.

Objevili jsme před obří barevnou budovou. Všude byli různé sošky animovaných postaviček, na zábavném parku byly různo barevné čtverečky a zevnitř se ozývala hlasitá, veselá hudba.

Když jsme dovnitř vešli obří bránou, rozlil se nám výhled na celý vnitřek. Bylo tu několik horských drah, různé nafukovací hrady, tobogány, trampolíny a dalších milion věcí.

,,Kdo bude poslední na autodromu, kupuje tomu druhému cukrovou vatu!" Vykřikl Evan a rozběhl se.

,,Hele, podvádíš!" Zasmála jsem se.

,,První, první!" Skákal nadšeně.

,,Naser si." Řekla jsem udýchaně.

Chvilku jsme spolu blbli na těch autíčkách, ale potom jsme byli nuceni odejít kvůli ohrožování okolí.

,,Jdem na tu cukrovku?"

,,To si piš!"

S cukrovou vatou jsme se procházeli celým parkem hledali, kam bychom mohli ještě jít.

,,Co takhle horská dráha?" Ukázal nadšeně na šílenou atrakci.

S vykulenýma očima jsem nesouhlasně zavrtěla hlavou. Rozhlížela jsem se po něčem oddechovém. Mám to! V samotném rohu stál malý foto koutek.

,,Tak pojď." Táhla jsem ho za sebou.

Když spatřil kabinku zastavil se. Nadhodil protáhlý výraz a zkřížil ruce na prsou.

,,To teda ne."

,,Ale ano." Zezadu jsem do něj strčila a on vpadl do kabinky.

Když se spustilo focení, usmála jsem se. Poté se nám obličeje protáhly v šílené ksichty, které vypadaly dost špatně. Při poslední fotce mě Evan políbil se tvář. Hned na to se odtáhl.

,,Promiň." Podrbal se na zátylku.

Bez jakékoli odpovědi jsem mu polibek na tvář oplatila.

,,Vždyť je to v pohodě," usmála jsem se,  ,,jsme kamarádi."

Evan se pousmál, vyšel z kabinky z kabinky a začal si prohlížet fotky.

,,Tu poslední chci já!" Zakřičela jsem a vzala si ji.

,,V tom případě si nechám ty ostatní." Hodil si je do kapsy.

Únavou jsem zapadla do postele a pustila se do přemítání dnešního dne. Byl to opravdu skvělý den s nejlepším kamarádem, kterého jsem mohla potkat.

Při pomyšlení na něj jsem vyndala fotku z kabelky a pověsila si ji na nástěnku.

Ozvalo se zaklepání, myslím, že to šlo od okna. Pomalu jsem okno otevřela a za nimi se objevil opět modroočko.

,,Deja vu?" Nadzvedla jsem jedno obočí a pustila ho dovnitř.

,,Chtěl jsem tě pozvat na zítřejší zápas." Porozhlédl se po mém pokoji.

,,Existujou smsky." Zabrbrala jsem.

Steven se přiblížil blíž a chytil mě za obě ruce.

,,Chtěl jsem tě vidět." Když v tom se jeho pohled přemístil na nástěnku za mnou.

,,Měl bych si dělat starosti?" Zamračil se.

,,To rozhodně ne." Přistoupila jsem k němu blíž. Stevem sklonil svou hlavu a něžně mě políbil. Ahoj mravenci. Motýlci. A vlastně všichni paraziti u mě v břiše.

,,Co jsi to chtěl?" Odtáhla jsem se.

,,To teď není důležitý." Opět přitiskl své rty na mé, tentokrát drsněji a více se ke mně natiskl.

,,Emmo, večeře je na stole!" Zakřičela maminka z kuchyně. Vystrašeně jsem se odtáhla a Stevena vyhodila z okna se slovy: Zítra na zápase.