Probudilo mě velice hlasité chrápání.
Překulila jsem se na druhou stranu a zjistila, že teď mám fakt skvělý výhled na chrápájící Hazel se slinou v koutku rtů.
V batůžku jsem vyhrabala telefon a pořídila jednu super fotku. Na mou smůlu Hazel probudil zvuk fotoaparátu a otevřela oči.
,,Emmo Lewisová!" Zakřičela na celý byt, až jsem se lekla a zacpala si uši.
,,Ano?" Nevinně jsem se usmála.
,,Smaž tu fotku!"
,,Všechno nejlepší." Zašklebila jsem se.
,,Co?" Povytáhla obočí.
,,Za pár dní máš narozeniny a tohle bude skvělý dárek, navíc jsem první, kdo ti popřál." Šťastně jsem se usmála.
,,No to je super!" Ironicky se zaradovala.
Hazel se zpátky zavrtala do peřin, ale já opustila tohle nebe a šla do koupelny. Poté jsem ale ještě také ulehla na pár hodin do postele.
Obě jsme se vzbudily kolem dvanácté a přemístily se do obývacího pokoje.
,,Co si dáš k obědu?" Zeptala se.
,,Čínu?"
,,Dobře." Přikývla a zavolala na číslo restaurace.
,,Co máš dneska v plánu?"
,,Zítra je škola a máme plno úkolů."
,,Ne, jdeš se-" Větu nedořekla kvůli zvonícímu zvonku, odběhla pro jídlo a udýchaná se vrátila zpět.
,,Jdeš, ah, se mnou, ah, na zápas." Vydechla.
,,Na ty naše postrachy?"
,,Vždyť byli první." Řekla otráveně a nakonec si opravdu dost nahlas říhla.
,,Hazel Smithová!!!" Zaječela jsem se smíchem.
Po vydatném obědu a po odpoledním filmu jsem se opět dostala domů. Nachystala jsem si do školy, nachystala si věci na večer a zítra do školy, pomohla s úklidem a snědla talíř cukroví.
Pro svůj večerní outfit jsem si vybrala černé džíny s bílým svetrem a teplou zimní bundou.
Sešla jsem dolů do kuchyně a udělalannám s sebou do termosky čaj s citronem.
,,Je tu Hazel." Informovala mě mamka.
Vyběhla jsem před dům a nasedla do jejího auta.
Hned na to jsem vykulila oči. Hazel měla na sobě mini sukni, koženou bundičku a milión centimetrů vysoké podpatky. No teda, zírám.
,,Víš, že je prosinec?"
,,No?"
,,Zima?"
,,Jo."
,,A jdeme na LEDNÍ hokej?" Dala jsem značný důraz na slovo lední.
,,Panebože Emmo, budou tam hokejisti!"
,,Fakt?" Povytáhla jsem překvapeně obočí.
,,Ty jseš hrozná." Protočila očima, načež se uchechtnu.
Když jsme dojeli na stadion, zabrali jsme si místa někde uprostřed a posadili se. Sakra, je tu zima! Vytáhla jsem si z batohu svoji termosku a nalila si do hrníčku trochu čaje.
,,Dáš si?'' Nabídnula jsem jí.
,,Že váháš!'' Oklepala se zimou.
,,Neříkala jsem ti to?'' Zasmála jsem se.
Stadionem se náhle ozvalo hlasité pískání, ječení a tleskání.
,,A já tobě?'' Mrkla směrem k nabíhájícím hokejistům.
,,Ty jsou na tebe určitě zvědaví.'' Protočila jsem očima.
,,Určitě jo.''
,,To by stejně ale museli mít dalekohled, aby tě viděli.''
Hazel se usmála a poté se oddala k fandění našich hokejistů. Pár minut jsem nechápavě koukala jak na hru, tak i na Hazel, která skákala po sedáčkách a chvilkama se tahala za vlasy, ale poté jsem se uvolnila a začala taky nějak fandit. Teda fandit, jen křičet, když padl nějaký gól.
,,Hele, támhle je Steven!'' Ukaže na číslo padesát sedm s kapitánským céčkem.
Zmínila jsem se o tom, že Steven je hokejista? A ještě k tomu kapitán?
Pohledem jsem se u něj zasekla a chvíli ho sledovala, poté jsem se vzpamatovala.
,,Paráda!'' Zaradovala jsem se falešně.
,,Co proti němu máš?''
,,Všechno.''
Povzdechla si, ale dál mě neobtěžovala dalšíma otázkama, tak jsem mohla v klidu sledovat tu divnou hru. Dvě třetiny byly za nami, párek jsme měli v ruce a sledovali poslední. Naši vyhrávali 2:1. Musím přiznat, že už jsem se do té hry nějak dostala a naši nejsou tak špatní, jak se mi zdáli. Teda, oni nikdy špatní nebyli, ale já tento sport neuznávala. Blbá jsě byla.
Konečný výsledek byl 3:1 a my tak spokojeně mohli odejít domů. Po cestě z haly jsme potkali spoustu známých lidí ze školy. Kdo by to řekl?
,,Ahoj holky.'' Zastavil nás Thomas, jeden z hokejistů a pohledem sjel Hazel. Zašklebila jsem se a vytáhla si čaj z tašky. ,,Protože jsme vyhráli, máme takovou menší oslavu u Hastingse, přidáte se?''
,,No jasně!'' Přikývla Hazel.
,,Tak si to užijte.'' Ušklíbla jsem se a obešla je.
,,Emmo!'' Zakřičela Hazel. ,,Tak počkej.''
,,Ano?'' Otočila jsem se a usrkla ze svého hrníčku.
,,Pojď, prosím.''
,,Já nevím, už je devět a zítra je škola.''
,,Jen do desíti, prosím!''
,,Ani o minutu dýl.''
Hazel se šťastně usmála.
,,Už zase piješ?" Prošel kolem nás Steven a neodpustil si tuto narážku ma můj včerejší čaj s rumem. Začínám litovat, že jsem si ho udělala.
Sedli jsme si do auta a jeli. Když jsme zastavili před Hastingsovým domem, vystoupili jsme a šli dovnitř domu. Byla jsem překvapená, že tu bylo opravdu jen pár lidí. Posadili jsme se na pohovku a Hazel už šahala po kelímku s colou a rumem. Hned jsem ji praštila přes prsty.
,,Co?'' Nespokojeně zabručela.
,,Jseš tu autem.'' Naštvaně si poposedla a opřela se.
,,Můžu?'' Ozval se Steven a ukázal na místo vedle mě. Jen jsem pokrčela rameny a dál koukám do blba.
,,Díky za tu noc.''
,,Už jsem si poděkovala sama.'' Koukla jsem na něj. Na tváři měl úšklebek.
,,Co?'' Zeptala jsem se.
,,Pojď se mnou na rande.''
,,Co?'' Zasmála jsem se, až jsem se z toho zakuckala.
,,Blázníš? A co by jsme jako dělali? Povídali si o hokeji?''
,,O hokeji vím všechno, klidně můžeme.''
,,Všechno?''
,,Úplně.'' Řekl sebevědomě.
,,Dobře, tak mi řekni, kolik děr má branková síť?''
Zasekl se. Jen sledoval můj obličej.
,,Přestaň na mě zírat Stevene, oba dva víme, že tohle je jen nějaká tvoje hra a ty jsi namyšlený sobec, tak mi řekni, proč bych s tebou měla chodit na rande?"
,,Když se mnou půjdeš, řeknu ti třináct důvodu proč se mnou i rovnou chodit." Ušklíbl se. ,,Celkově s hokejisty." Dodal a v podstatě úplně ignoroval, co jsem mu právě řekla.
Otočila jsem se k Hazel, ukázala jí hodiny.
Po pár minutách jsem se ocitla konečně doma.
ČTEŠ
hello december (CZ)
Teen Fiction,,Víš co by mě zajímalo?" Zeptala jsem se. ,,Hm?" ,,Proč zrovna já? Kolem je tolik krásnějších holek a já jsem prostě jako žába." V tom jsem ucítila jeho rty na těch mých. Byly tam však sotva vteřinu. ,,Myslel jsem, že když tě políbím, tak se změní...
