hello december (CZ)

Day 2

Do druhého prosincového rána mě probrala ostrá zima. Těžce jsem otevřela oči, světlo mě do nich pálilo, ale přesto jsem spatřila otevřené okno. Hlavu jsem otočila k pohovce, která byla prázdná.

Tak takto začíná mé sobotní ráno?

Co jsem měla dnes v plánu? Vůbec nic.
Vstala jsem, z šatníku si vzala nějaké oblečení a přesunula se do koupelny. Po příjemné horké sprše jsem se převlékla a začala si sušit své hnědé krátké vlasy. Poté provedla další věci, jako je hygiena, a sešla po schodech dolů. Po celém přízemí se linula vůně čerstvě upečeného cukroví.

,,Dobré ránko." Pozdravila jsem svoji pečící rodinku. Tedy pečící blondýnku a hrajícího hnědovlasého tatínka s blonďatým bratrem.

,,Ráno?" Nakrčila nos maminka. ,,Myslíš snad dobré odpoledne, ne?" Zasmála se.

Přešla jsem do obývacího pokoje, usedla vedle kluků a chvíli pozorovala, co hrají. FIFA? Super!

,,Můžu se přidat?" Pozvedla jsem obočí.

,,Jistě, andílku." Předal mi ovladač taťka.

Po několika hodinách jsem opustila přízemí a vrátila se zpět do svého pokoje. Měla jsem ze sebe opravdu dobrý pocit. Mika jsem porazila čtyřikrát za sebou!
Vzala jsem do ruky mobilní telefon, který mi oznamoval novou zprávu. Sakra! Dvanáct nepřijatých hovorů a dvě zprávy. Na nic jsem nečekala a vytočila číslo Hazel.

Hazel je moje dobrá kamarádka ze třídy. Její dlouhé tmavé vlasy jsou obvykle ke konci vlnité, výrazně zelené oči má vždy zvýrazněné linkou a její bílé zuby jsou dočasně pokryty rovnátky.

,,Kruci Emmo!" Ozvala se po pár pípnutích Hazel. Jen jsem se tomu zasmála.

,,V kolik tě mám vyzvednout?" Vyhrkla. Vyzvednout? O čem to mluví?

,,Cože?"

,,Neříkej mi, že jsi na to přespání u mě zapomněla." Uslyšela jsem její zklamaný výraz.

,,Ne, samozřejmě, že ne. Tak v sedm před naším domem?" Snažila jsem se zachránit situaci.
Po souhlasném zvuku ukončila hovor a mě nezbývalo nic jiného, než utíkat dolů.

,,Mami?" Zavolala jsem a z obývacího pokoje se ozval hlas, který říkal, že je tam.

,,Mami, prosím, mužů dneska spát u Hazel? Úplně jsem na to zapomněla, už jsem jí to slíbila." Vyhrkla jsem téměř bez nadechnutí.

,,Ovšem, mám tě tam hodit?" Tak nějak jsem to čekala. Ve škole mám známky výborné, chování taktéž, málokdy někam o víkendech jdu, takže je nejspíš aji ráda, že se mě zbaví.

,,Ne, Hazel je tu v sedm." Usmála jsem se.

,,Tak to by sis měla pospíšit." Kývla na hodiny na zdi. Kruciš! 18:49, vážně? Ten čas tak neuvěřitelně letí.

Otočila jsem se na patě, vyběhla schody, rychle si naházela věci do tašky a vyběhla před dům, kde právě zastavilo auto. Přesná jak hodinky.

Po pár minutách cesty jsme dorazily na sídliště. Hazel bydlí sama v bytě.

Když jsme vystoupily z výtahu a dostaly se do jejího bytu, ucítila vůni svařeného vína. Zhluboka jsem se nadechla. ,,Hmm, to krásně voní."

,,Dáš si?" Zeptala se.

,,Ne, děkuju. Spíš mi řekni, co máš za lubem?"

,,Nic, pročpak?" Začala se nervózně ošívat.

,,Hazel, víš, že ti lhaní moc nejde?"
Protočila očima a těžce vydechla.

,,Pozvala jsem pár lidí." Přiznala.

,,Pár? Koho?"

,,Jen někoho ze školy."

Po pár minutách se bytem ozval zvonek. Uchechtla jsem se nad jeho tónem.
Po chvíli jsem slyšela přibližující se hlasy a hudbu.

,,Hazel? To je pár lidí?" Vykulila jsem oči na ty lidi.

,,Vždyť jich je sotva dvacet mami."

,,Mami?" Zasmála jsem se. Už teď zní byl cítit alkohol.

,,Proč jsi mi o tom neřekla?" Spražila jsem ji pohledem.

,,Protože by jsi nepřišla, ty nechodíš na párty."

Otočila jsem se a šla do ložnice, kde jsem se zamkla a začala si číst knihu. Po pár hodinách mě kniha přestala bavit a začínala mě honit mlsná. Ne jen na sladkosti, ale i na nějaký dobrý alkohol. Proklouzla jsem do kuchyně, kde bylo poměrně míň lidí, než předtím. Celkově se tu to hezky pročistilo. Na lince jsem uviděla talíř upečených perníčků. Ještě jsem si uvařila čaj s citronem a okořenila jsem si ho panáčkem rumu. Otočila jsem se k odchodu. Než jsem se při otočce nadála, ležela jsem na zemi, perníčky kolem mě a čaj kupodivu držel ve své ruce Steven. Povzdechla jsem si.

,,Co tady chceš?" Sykla jsem.

,,Nejsi tak nevinná, jak jsem si myslel." Přičichl si k čaji a zašklebil se.

Stoupla jsem si, abych nemusela zaklánět neustále hlavu. Au, můj krk.
Když teď tak přemýšlím, stejně tu hlavu musím trochu zaklonit s jeho metrem osmdesát pět a mým metrem sedmdesát.

,,Moje perníčky!" Rozhodila jsem rukama. Přešla jsem tedy ke skříňce s dobrotami a našla si něco jiného. Poté jsem mu z ruky sebrala čaj.

,,Není zač." Ironicky jsem se usmála.

,,Hh?" Svraštil nechápavě obočí.

,,Včerejší ubytovna." Protočila jsem očima, vešla do ložnice a pustila si film. Potom jsem upadla do říše snů.