Mnoho dní už trvala nekončící válka a já jsem byl napokraji svých sil.
I když se spojily všechny rasy: elfové, trpaslíci, kentauři, dryády, duchové elementů. A my. Lidská rasa, která v řadách měla mágy (někteří radši používali označení čaroděj nebo druid), rytíři, vojáci, žoldéři, jezdezctvo a lučištníci.
Každá rasa má slabinu. Proto ji vyplňuje jiná rasa, která je v tom dobrá. A naopak.
,,Rildhasi!" zakřičela překrásná a celá zakrvácená krví elfka, na mně. ,,Musíme se stáhnout. Dej rozkaz k ústupu."
Pokýval jsem na souhlas. Roz-hlédl jsem se po bojišti plní mrt-vol spojenců a nepřátel. Nepřá-telé drtili naší armádu jako zemědělec kosil pole ječmene a následně palcaten mlátil na hromadě ve stodole, kvůli zrní.
,,ÚSTUP!!!" zařval jsem z plných plic.
Zdalky se ozývalo troubění k ústupu. Prosekaval jsem svým spolubojovníkům cestu a démoni se na mně sesypali jak hejno komárů lačníci po krví.
Cítil jsem jak mně opouští síly. Chci to vzdát. Už líně mácham mečem sem tam. Padni těžce na kolena a nechám se obstoupit nepřáteli. Vzdávám lehce života s pocitem, že aspoň ostatní se dostanou za poslední obranou - dlouhé hranice s vysokou zdi a hradbami s jedinou velkou bránou, kterou vybudovali První společně s draky jako poslední naději pro rasy obyvajíci tento kontinent.
Naděje, proběhlo mnou myslí. Která bude spočívat v našich potomkům.
Jejích zbraně projeli všemi strany do těla. Naposled jsem pohlédl na nebe a nakonec jsem se nechal pohltit temným závojem, odlehčen od všech břemen.
