Tragédie se dějí. Je jedno kdy a kde, hlavně se to otáčí kolem osoby, které neštěstí potkalo. Nerozhoduje počasí nebo místo. Může to být klidně i doma. Prostě stávají se věci, které jsou už dopředu rozhodnuté.
Toto mi kdysi řekla moje maminka, když mi bylo dvanáct let. Po její smrti jsem prožila mnoho štěstí, zvratů a jednoho neštěstí, ze kterého jsem zázrakem vyvázla pomocí jedné osoby. Mé vlastní matky.
Stalo se to jednoho říjnového rána, kdy mi bylo třicet let. Tehdy jsem netušila, co následujících hodin prožiju a k jakému zázraku či štěstí dojde. Zrovna jsem vstala z postele, abych připravila snídani svýmu osmiletému synovi Joshuovi, když mi zavolala šéfová z práce.
,,Amélie, prosím tě, mohla bys dnes dojet do firmy StarLabs v Central City pro materiály ohledně smlouvy, kterou potřebuji s nima uzavřít?" Spěšně vyhrkla jedním dechem. Pak rychle dodala:
,,Samozřejně jen co odvedeš do školy svýho syna Joshua."
Celá rozespala jsem ji, překvapivě v dobré náladě, odpověděla, že ano a jak moc to spěchá.
Řekla, že to stačí do desáté hodiny. Souhlasila jsem a ukončila hovor, přičemž jsem se mrkla na čas.
,,Půl sedmé. To stíhám pohodě." Vstanu a jdu se obléct. Vyčistim si zuby a umyju si obličej a padím připravit snídani.
Joshuu už nemusím budit, nasnídá se automatický a už v půl osmý vyrážíme. Dovezu ho pouze ke škole, rozloučíme se a neodpustím mu dát pusu. Tehdy jsem měla pocit, že ho možná naposled vidím a on zas mně. Jen co odjedu, jde za svými kamarádi a já šťastná jedu pro smlouvu do StarLabs, o kterou mě požádala šéfka.
Jela jsem teprve dvacet minut, když znenadání mi před auto skočí jelen a v posledním okamžiku strhnu volant na stranu. Pak následovala tma, jenž mně pohltila do své náruče.
Ztěžka jsem se probudila a první myšlenka patřila jelenovi, zda je v pořádku. Když jsem zostřila pořádně, zjistila jsem v jakém stavu jsem se nacházela. Autem jsem narazila do několika stromků, kteří mi zbrzdily cestu do samotné příkré rokle, ze které bych se nedostala živá. (odstavec)
Pokusila jsem se narovnat, ale auto zaskňučelo a naklonilo se dopředu. Znehybněla jsem. Strach, že zemřu a nechám Joshua samot-
,,Co kdybys přestala přemyšlet nad ošklivými věci a místo toho mi pomohla tě z auta dostát?"
,,Mami," ztěžce jsem řekla, ,,vždyť ty jsi-"
,,Podej mi ruku a vylez auta." Rozkazala moje maminka, typickým hlasem kterým se neodmlouvá. Poslechla jsem.
Pomohla mi vylez a auto bez mé váhy spadlo do propasti.
Oddychla jsem si a chtěla jsem poděkovat své matce. Jenže už tam nebyla. Jako zázrakem mi moje maminka pomohla zachránit život. Byla jsem šťastná. Velmi moc.
Nakonec můj syn nezůstane sám. Zázraky se dějou. Stačí věřit.
