Náhle bolestně vykřikla do noci, plného kouře a rudých plamenů, které pohlcovali domy v osadě. Otočila se po útočníkovi. Zlé se po něm podívala a nehledě na utrženou ránu, po něm skočila a svoji vahou povalila na zem. Obkročmo si sedla a vrazila svoji ruku doprostřed hrudi. Ten stihl vyvalit úžasný výraz ve chvílí, kdy mu strhnutím vytáhla bijící srdce. Nakonec silně rozmačkla srdce, až krev vystříkla na její už zkrvacení obličej.
Její šílený oči pohledli na oči mrtvoli. Dvěma prstama přit-lačila na bulvy. Několikrát zamrkla. Celá zmatená, z toho co právě udělala, se rozklepala.
Ne! Zavřískal hlas v její v hlavě. Někdo jako ty neprožívá lidské emoce.
,,Pravda," zamumlala si pro sebe a zvedla se. Ignorovala ty zděšeně pohledy. Její úloha, ba její touha je prostě zabíjet tyto tvory. Miluje krev, která protéká její prstami. Ten smrtelní křik...to vše je její součástí.
V tomto překroucením světě, kde platí tak jednoduchá pravidla pro ně - vraždící bohy, ztracené duše a podobných. A složitá jsou pouze pro ty smrtelníky - lidí, kteří sebe sami překonali v pokrocích, až do dne než jejich technologie zradila proti ním.
,,NÉÉÉ!!!" znechuceně okřikla na sebe. ,,Ne. Já jsem s tím skončila."
Mávla rukou a silně se rozpršelo. Déšť uhasil požár.
Nastavila tvář k nebi. Nechala prudký déšť omyt její zakrvácení obličej, přičemž ji růžové potučky zatékaly pod její brnění. Tolik se toho stalo. Vzpomínala na den, kdy poprvé prohlédla ten překroucení svět. Co mne změnilo? Vzpomínám si pouze na masové zabíjení měst. Smáli jsme se, že jejich technologie nemá vůbec účinek na nás. Jedině nižší, nejslabší v první vlně, měli nejmenší šanci přežít. Pak následně přicházeli čím dál silnější a nakonec....My. Bohové a jejich společníci, bytosti vládnoucím egem.
Smutně se usmála. Časy se změ-nily pro lidstvo. Zničení Měsíce, překroucené roční období,..
,,Je to naše vina. Náš hřích, který se snažím odčinit společně dal-šími bytosti, uvědomujicí chybu."
Zdálky zazněl nelidský řev. Jak začalo pršet, tak náhle i zmizel. Nekončící práce zachránit lidstvo před zánikem.
Teleportovala se na místo, kde řádil samotný Vlkodlak se svou smečkou.
Trvalo chvíli než si ji všiml, jak pozoruje řádění na tělech, již házeli kusy těl a údu do stran.
Nechal svoji smečku se vyřádit a sám k ní přistoupil. Změnil se na člověka. S úšklebkem na tváří zkřížil paže na hrudi. Ignoroval fakt, že před ní stal nahý. Nevraživosti v hlase, nesnažil se to ani skrýt, ji přivítal:
,,Ale, ale. Koho pak tu máme? Jednoho ze Třinácti, kteří vedou útok na tuhle havěť útok už skoro třicet let. Jenomže před pětadvaceti lety se jeden z nich obrátil proti svým druhům a do dnešk,a s několika přeběhlíky, obrací tuto válku o překroucení světa na staré lidské časy. Nemyslíš Syrigsho - Strážkyně bohů?"
Bez emocí vytáhla stříbrný meč. Nechtěla už o tom slyšet ani slovo. Není Strážkyně bohů. Spíš vrahů.
,,Za zmaření lidských životu a vašich hříchu," povznešeně prohlásila mocným hlasem, ,, já, Syrigsha - Ochránce lidí, je tobě a tvým druhům udělen rozsudek smrt."
Zaútočila. On mžiku se proměnil do své právě podoby. Zastavil její útok. Jeho smečka je obklopila, připravena pomoc svému vůdci.
Zlostně zavrčel.
,,Copak není tvým rozsudek stejný? Neneseš náhodou větší vinu, než my?"
Podívala se na něho rozhodným pohledem. Dávno přestala o tom přemýšlet. Hříchy, které ona napáchala. A její bývalí hlavní spolupachatele. Společně mohli dobýt svět a změnit ho. Trvalo by to jenom rok, nebýt lidské rasy, která se spojila přes svoje konflikty a dokázali společně spolupracovat, se to prodloužilo o čtyři roky. Lidská rasa ji změnila. Uchvátilo Surigshe jejich otužilost vytrvat před nátlaky útoku, nemocem nebo využití slabosti proti sobě.
,,Tak proč jsi změnila stranu?" vyrušil její myšlenky. ,,Proč jsi zradila Třináctku?"
Usmála se. Celý zmaten polevil ostražitosti.
Zabodla mu meč do srdce. Vyprovodila ho posledními dvěma větami.
,,Protože mají svoji víru v naději, že se na ně usměje a dopřeje jim spojence proti nepřátelům, které znalý pouze z příběhu svých předků. A také je to hřích, který se snažím odčinit kvůli lidstvu za to co jsem provedla."
Vytáhla meč z jeho hrudi a zhnusením zkoumala jeho tělo rozpadající na trávě. Otřela zakrváceni meč o trávu.
,,Děkuji, žes ses postaral o ti psi, Terichu."
Za ní se ozval hluboký mužský smích. Nakvašeně ho šlehla pohledem. Když ovládl smích, klidným hlasem řekl. ,,Notak. Přiznej se, že jsi s tým aspoň počítala. Přece nikdo z nás lidí nechce, aby umřel vůdce své armády a jejích spojenců."
Malinko se usmála. Na člověka měl dost velkou odvahu s ní mluvit na stejně úrovni. A taky byl jediný se svoji jednotkou, kteří fungovali jako spojka mezi její a lidskou rasou.
,,Víš, že máte problémy rozlišit nepřítele ve svých řadách."
,,Ach, myslíš toho člověka bez oči a vytrhnutim srdcem?"
Přikývla. Terich ledabyle mavnul rukou.
,, Přece člověk má složitější chování než pitomé podřadné vojáci nepřátel. Překroutit vaší osobnost, to bys ses smíchy zadusil, můj milý Terichu?"
,,Óh," zvolal škadlivě. ,,Tvoje osobnost se nakazila od nás. A , můj milý Terichu'?" Nad tim chvíli zapřemýšlel. ,,To bych si nechal líbit. Hej!! Počkej na mně!"
Dělala že neslyší. Spíš ho okřikla, že není čas se bavit. Přece její práce neskončila. Vyhnat je nebo zničit navždy. Zrazení bohy bylo pro lidstvo jenom krutý žert. Zbývalo jen jedna věc.
Překroucení svět potřebuje hodně napravit.
Tak po dlouhé době vám sem dávám další mini story. A jinak vám všem přeji vše nej v tomto roce 2018, ať se daří a splní vaše přání či sny.
