Vím že jste si odhlasovali díl s 2 K slovy, ale ten bohužel nestíhám a tak tu máte aspoň o něco delší kapitolku...Děkuju za ohlasy u minulého dílu❤️
,,Třeba..."
,,Třeba komu?"
,,Třeba mně.", sklopil zrak a já jsem lapala po dechu jelikož pořezaná v té vaně jsem ležela už nějakou chvíli a začalo se mi dělat mdlo a zatmělo se mi před očima.
,,Nicol? Co ti je?! Haló...",začal mi Štěpán mávat rukou před očima, ale už jsem pomalu nevnímala. Byla jsem mimo. No i když mimo je slabý slovo...
Pohled Štěpána:
,,Doprdele..." zaklel jsem si sám pro sebe a všimnul si její pořezané ruky. Ihned jsem si svlékl triko a ruku jí zaškrtil. Nejdřív jsem zavolal záchranku a až pak klukům.
Záchranka přijela do pěti minut a naložili její bezvládné tělo do auta.
,,Chcete jet s ní?", zeptal se mě záchranář.
,,Ano"
,,Tak si nastupte."
Nastoupil jsem do auta a jeli jsme. Mezitím co jsme jeli napsal jsem textovku klukům aby jeli do nemocnice. Radek mi ale pohotově odepsal: Proč?!
Odepsal jsem mu: Prostě do tý zasraný nemocnice přijeďte!"
Zamknul jsem mobil a podíval se na ni. Ležela tam, záchranáři okolo ní lítali, ale najednou jeden z nich zakřičel: ,, Ztrácíme ji!"
Sotva to dořekl začal jsem brečet jako malé děcko. Nechci ji ztratit. Ona jako jedna z mála mi přinesla do života radost, smích, nebo krásné zážitky. Miluju její smích, i to když se řechtá jako kobyla na kokainu, protože se k ní přidám a řechtáme se oba dva. Je skvělá. A nechci ji stratit, je to ta nejlepší kamarádka kterou mám. Proč nemůžu na tom lůžku ležet místo ní? Hlavou se mi honily myšlenky jedna za druhou a slzy mi tekly po tvářích.
Když jsme dojeli do nemocnice tak Nicol odvezli a já zůstal na chodbě sám. Pozoroval jsem pobíhající sestry, uklízečku a to jak otráveně máchala s mopem... Až se mi zase vhnaly slzy do očí. Brečel jsem jak želva abych pravdu řekl. Nikdy jsem si nemyslel, že budu brečet kvůli holce.
,,Šťepáne co se to kurva děje?!", uslyšel jsem povědomý hlas. Byl to Pavel. To by nebyl on aby to nezakřičel přes celou nemocnici.
,,Nicol...ona..",řekl jsem mezi vzlyky.
,,Co je s ní?!",pohotově se zeptali oba.
,,Ona se pořezala... určitě kvůli mně"
,,Děláš si prdel?", řekl udýchaně Radek.
,,Myslíš že bych si z tohohle dělal prdel?"
Dále jsme se na sebe jenom smutně koukali a čekali...
Každá sekunda byla pro mne hodinou.
Chodil jsem po chodbě sem a tam. Bál jsem se tak, že by se krve ve mně nedořezal.
,,Vy jste ten který přijel se slečnou?", zeptal se mě doktor.
,,A-a-ano",zakoktal jsem:,,Jak to s ní vypadá?"
,,Nemá ještě vyhráno ale z nejhoršího je venku. Stratila spoustu krve."
,,Mohl bych ji vidět?"
,,Myslím že by to šlo, pojďte za mnou."
Následoval jsem doktora a došli jsme na JIPku. Dovedl mě k jejímu pokoji.
,,Tady."
Poděkoval jsem mu a vešel. Sedl jsem si k její posteli a zase jsem začal brečet.
,,Nicol, vím že mě asi neslyšíš, ale prosím nenechávej mě tu. Jsi ta nejlepší kamarádka kterou jsem mohl mít.
Pohled Nicol:
Jsi ta nejlepší kamarádka... první věc kterou jsem slyšela. Kamarádka. Nic víc. V tu chvíli jsem litovala, toho že jsem neumřela. Myslela jsem že si vytrhám z těla všechny hadičky a kanyly na které jsem byla připojená. Já už dál nechci, já nemůžu...
Pohled Štěpána:
Asi po půl hodině jsem odešel za klukama.
,,Tak co, jak je na tom?",zeptal se mě Radek.
,,Prej bude v pohodě."
Oba si oddychli. Jelikož jsme byli už unavení jak fyzicky, tak i psychicky tak jsme jeli domů.
O dva týdny později:
Pohled Nicol:
Dneska jedu konečně domů. Už toho tu mam po krk. Radek mě má vyzvednout asi tak za hodinu. Dobalila jsem si poslední věci a už na něj čekala.
,,Ahoj, tak jsem tady!"
,,Ahoj Ráďo!"
,,Dej mi tašky a jdeme ok?"
Sotva jsme dojeli domů Radek mi dal tašky do pokoje a šel nám udělat kafe.
Šla jsem za Pavlem. Jen tak ho prostě pozdravit.
,,Ahoj Pavle!"
,,Nazdar Nikčo, jak je?"
,,V pohodě. Hele nechceš kafe?"
,,Nene, musím ještě něco udělat ale děkuju."
,,Tak když nic nechceš...No nic jdu se podívat za Štěpánem."
,,Hele já bych tam asi nechodil."
,,Proč? Vybafne tam na mě snad tarantule nebo co?",vysmála jsem se mu.
,,No něco horšího."
,,Pust mě tam!"
,,Ne nechci aby sis něco udělala!"
Nakonec jsem ho přece jenom odstrčila a otevřela dveře.
