Back To You | LARRY✔

#12

- Chci Vám jen říct, že všechny děje, které se budou v příběhu odehrávat, budou z Harryho pohledu :) Děkuji a přeji příjemnou četbu 😊 -
--------

Zbývalo necelých pět minut do čtvrt na pět, když jsem se pomalu blížil ke kavárně, kde jsme se s Louisem měli sejít. Když jsem si pomalu začal uvědomovat, že se to opravdu děje, znervózněl jsem.

Co mu řeknu? 'Chtěl jsem se sejít, abych se přesvědčil, že to mezi námi pořád jiskří'? Ne, to by vyznělo blbě... Nebo ne? Radši to nechám náhodě.

4:14 PM

Zůstal jsem stát před kavárnou a prohlížel si nápis na výloze. Je to tady - proběhlo mi hlavou. Zhluboka jsem se nadechl a nejistými kroky vešel dovnitř.

Jak jsem tak procházel téměř poloprázdnou místností, rozhlížel jsem se kolem, jestli mě náhodou někdo nesleduje, třeba nějaká šílená fanynka.

Jelikož byl vzduch čistý, mohl jsem si v klidu sundat z hlavy tmavou čepici, pod kterou jsem celou cestu sem skrýval svou identitu.

Usadil jsem se k úplně zadnímu stolu u zdi, abychom měli na rozhovor dostatečný klid, a svlékl si ze sebe kabát.

"Dobrý den. Čím Vám můžu posloužit?", zeptal se mě mile vysoký hnědooký číšník štíhlé postavy.
"Dobrý... Jen sklenici obyčejné vody, děkuji", odpověděl jsem.

Hned poté, co číšník odešel, zahlédl jsem jakéhosi povědomého muže s ne moc výraznými vousy, v podobné čepici, jako byla ta má, jak se rychle blíží k mému stolu. Louis.

"Tak, jsem tu na čas!", vyhrkl ze sebe s úsměvem a rychlým oddechováním z běhu, "Sice jsem musel běžet, ale i tak je to dobrý, ne?"

Neměl jsem slov. Byl to opravdu on - Louis Tomlinson. Musím přiznat, že kdybych ho viděl jít na ulici, nepoznal bych ho. Podle hlasu a vlastností jo, ale kdyby záleželo na vzhledu... Neznal jsem ho s takovým obličejem. Měl kratší vlasy, zato však výraznější vousy.

Svlékl si čepici a bundu a usadil se naproti mě. Když mi číšník donesl vodu, Louis jej hned využil a poprosil o sklenici vody taktéž.

"Myslel jsem, že vodu nepiješ", prohodil jsem, abych nějak začal konverzaci.
"Na veřejnosti se musím šetřit. Ty, jak vidím, taky...", podíval se na mě a ukázal na sklenici.

"Nějaké přání, pánové?", zeptal se číšník, když Louisovi donesl vodu. Kývli jsme, že nic.

Ťukli jsme si na přípitek a napili se. "Koukám, že sis zase nechal zkrátit vlasy", prohlídnul si můj nový účes. "A ty zase narůst vousy", naznačil jsem gesto hlazení vousů, čímž jsem nás oba rozesmál.

"Tak... Proč jsme tady?", zeptal se, když se přestal smát. Váhal jsem, co říct. Rozhodl jsem se to nechat náhodě, takže jsem u sebe neměl připravený žádný scénář. Řekl jsem tedy to, co mě první napadlo.

"Chtěl jsem se přesvědčit...", zarazil jsem se, načež jsem původní větu nakonec přepsal, "Jaké to je teď s tebou doopravdy..."

V tu chvíli jsem si všimnul dvou věcí: Nejen, že sklonil hlavu a jeho úsměv téměř skoro vyprchal - ale také se mu silně roztřásla ruka držící sklenku vody.

"Jsi v pořádku?", zeptal jsem se, avšak odpovědi se nedočkal. Napadlo mě tedy, že to zkusím jinak:
"Louisi?", chytl jsem jej za třesoucí se ruku a pevně ji stiskl v těch mých, "Děje se něco?"

Pomalu mu po tváři začaly téct slzy. Když si uvědomil, že je v kavárně, začal si je utírat do rukávu, aby to nikdo nepoznal. "Je to se mnou zlé", poskakoval mu hlas, "Fakt dost zlé: Je ze mě alkoholik, kuřák a ke všemu i závislák na drogách. Ale to není všechno... Ty deprese mě ničí. Ničí, Harry! Chápeš?"

V tu chvíli i mně ukápla jedna malinkatá slzička, která však nešla moc vidět.
"Pojď. Vezmu tě k sobě a bude ti líp", rozhodl jsem se a zvedl se od stolu, stále držíc jeho ruku.

Kývl. Pomohl jsem mu tedy obléct kabát, poté si spolu s ním nasadil na hlavu pokrývku/štít proti paparazzi a odešli jsme.
••••••••••••

"Na, tady máš čaj na zklidnění a zahřátí. Pomůže ti, věř mi", podal jsem mu do rukou horký hrnek. Když se napil a šlo vidět, že se jeho tělo pomalu vrací do normálu, přisedl jsem si k němu na pohovku.

"To's nemusel...", poděkoval s úsměvem a položil hrnek na konfereční stolek. "Každý Harry by se měl postarat o svého Louise", usmál jsem se a hluboce se mu zadíval do očí.

Ručičky na hodinách ukazovaly pět hodin. V tom Louis z ničeho nic začal potichu zpívat slova písně Change My Mind:

"The end of the night
We should say goodbye
But we carry on
When everyone's gone..."

Naše oči byly stále propojené a hlavy se pomalinku posouvaly stále blíž k sobě. Přidal jsem se:

"Never felt like this befo-o-ore
Are we friends or are we mo-o-ore?
As I'm walking towards the do-o-oor
I'm not sure..."

A v ten okamžik se to stalo - naše rty byly tak blízko sebe, že se spojily v překrásný polibek zamilovaných...
____________________________________

**12. Kapitola 🙈** Tak dneska vyšla trochu později, za to je ale delší❤ Larry se nám zase dává pěkně dohromady 😏😅 Co na to říkáte?

Názory + otázky = Comm 👇

@KKNovak129