Back To You | LARRY✔

#14

9. prosince 2017

Dnes jsem si naplánoval, že půjdu do nemocnice, navštívit Louise. Celé dopoledne jsem myslel jen na jednu a tu samou věc: Jak mu mám vysvětlit, že jeho vánoční přání nemůžu splnit? 

Snažil jsem se ho splnit a kontaktoval všechny tři kluky, ale štěstí mi zrovna nepřálo - Niall mi nebral telefon, Liam sice jo, ale zato mě odmítl se slovy 'Ať si tu svoji prosbu strčím někam' a Zayn si mě pro jistotu vymazal z kontaktů a zablokoval... 

Takže se prostě musím smířit s tím, že Louisovi opravdu nedopřeji to, po čem nejvíce touží. Po dlouhém uvažování jsem usoudil, že to všechno prostě nechám náhodě, stejně jako naši schůzku před dvěma dny.

Jelikož jsem se chtěl vyhnout té smutné situace plné zklamání, kdy Louis zjistí, že ode mě nic na Vánoce nedostal, pokoušel jsem si vzpomenout na něco, co by ho rozveselilo alespoň z poloviny tak.

Kniha? Oblečení? CD? Lístky na něčí koncert? Poukaz či dovolená? Na nic jsem však nepřišel.

Uplynulo neuvěřitelných 6 hodin a nastal čas, kdy jsem se měl začít chystat na návštěvu nemocnice. Vyčistil jsem si tedy zuby, opláchl obličej, upravil vlasy a oblékl se. Cestou tam jsem ještě Louisovi koupil barevnou kytici, abych mu trochu zvedl náladu.
••••••••••

Pokoj s číslem 28. Zajímavé - to stejné číslo měl Louis na svém dresu, když jsme natáčeli komediální Dodgeball s Jamesem.

Zaklepal jsem, otevřel dveře a opatrně vstoupil dovnitř. Louis si zrovna četl jakousi knížku, kterou mu s velkou pravděpodobností půjčil někdo z nemocničního personálu.

"Ahoj", pozdravil jsem s úsměvem, prohlížejíc si ho.
"Harry", objevil se mu na tváři úsměv. Pořád měl chraplavý hlas - naštěstí už ne tak hrozný jako včera.

"Posaď se", odložil knížku na stolek a ukázal na židli vedle postele. Sedl jsem si, avšak kytici jsem stále schovával v rukách za zády.

"Tak co?", zeptal jsem se zvědavě. "Doktor říkal, že to se mnou vypadá líp. Prý se uzdravuju. Sice pomalu, ale i tak se můžu radovat. Zítra by mě měli pustit domů."

V tu chvíli mi spadl kámen ze srdce. Opravdu se mi ulevilo, když jsem slyšel tak dobrou zprávu. Jenže pak přišla řada na mě, abych mu oznámil to špatné... Hned se mi zpátky přitížilo.

Rychle jsem kytici přestal skrývat a ukázal ji Louisovi, abych ho navnadil na dobré myšlenky.
"To si nemusel...", začal s úžasem děkovat a ihned si ji vzal k sobě, aby si k ní mohl přičichnout.

"Ale musel...", zamumlal jsem.
"Začínám věřit, že moje přání opravdu splníš", usmál se při přičichnutí a zavřel na chvíli oči.
"Právě o tom bych si s tebou potřeboval promluvit", řekl jsem vážně.

Hned nato jeho veliký úsměv na tváři zmizel a vystřídalo ho zklamání. Celou dobu se díval na kytici, na mě ani malinko nepohlédl.

"Ty to neuděláš...", řekl, tentokrát trochu tišeji.
"Hele, opravdu jsem se jim snažil dovolat... Jenže Niall mi to nebral, Liam se na mě vykašlal... A víš moc dobře, jaký vztah teď mám se Zaynem. Přece bych ti nelhal!", snažil jsem se mu to vysvětlit.

Nic na to neříkal. Jen pořád koukal na kytici. Znepokojovalo mě to, až dokonce děsilo.
"Jestli chceš, můžu na Vánoce přijít aspoň já. Nebo ty můžeš naopak ke mě", snažil jsem se ho přemluvit, aby vůbec něco řekl.

Ale nic...
____________________________________

**14. Kapitola** Dneska taková středně dlouhá - neměla jsem moc nápadů :/
Jako obvykle:

Názory, otázky aj. do comm 👇

@KKNovak129