All I Want For Christmas |n.h|

19.prosince

Eleanor

To ráno se probudím brzo po bezesné noci. Nemohla jsem vůbec spát. Za prvé kvůli tomu, že se mnou nezůstal Niall, ale hlavně kvůli tomu, že dneska je výročí tátovi smrti.

Pomalu seskočím z postele a došourám se do kuchyně. Dneska jsem úplně bez nálady.

Niall: Dobré ráno lásko.

Zírám na sms pěknou chvíli, než se dokopu k tomu odepsat mu.

Me: Dobré.

Niall: Co děláš?

Me: Nic moc. Co ty?

Niall: Jsem na zkoušce. Děje se něco El?

Me: Jasně, že ne.

Niall: Poznám to na tobě.

Me: Takhle přes zprávy?

Niall: Poznám to kdykoliv. Takže, co se děje?

Me: Vážně nic.

Niall: Jedu k tobě.

Me: Ne, zůstaň na zkoušce.

Už neodepíše. Frustrovaně odhodím telefon na linku a naleju do skleničky vodu. Chvíli potom se ozve zvonek.

Pomalu dojdu ke dveřím a otevřu je. Niall okamžitě vběhne dovnitř.

"Tak co se děje?"

"Nic se neděje," zamumlám a zavřu za ním dveře.

"Ale no tak El, poznám to na tobě."

Najednou na mě všechno dopadne. Plácnu rukama do boků a potom se rozbrečím.

"Ale no tak El. Povídej co se děje," zašeptá a obejme mě.

"Dneska je to pět let, co táta umřel," vzlyknu potichu.

"Cože? To jsem nevěděl," zašeptá.

"Nikde se tím nechlubím," vzlyknu mu do rukávu.

"Kdybych to věděl, byl bych od rána s tebou," zašeptá a pohladí mě po vlasech.

"Nemůžu tě takhle využívat. Už teď nejsi kvůli mě na zkoušce."

"El, ty mě nevyužívaš," mumlá a dál mě hladí po vlasech.

Zbytek rána i velkou část odpoledne prostě jenom sedíme. Sedíme na sedačce a Niall mě hladí po vlasech. Já už nebrečím. Když je tady Niall všechno se dá snést lépe.

"Měl si na dnešek něco připraveného?" zeptám se večer zvědavě.

"Nic důležitého."

"Ne, chci to vědět," řeknu a zvednu se z jeho hrudi.

"Vážně to není nic důležitého nebo tak."

"No tak, Nialle."

"Tak dobře ,chtěl jsem tě vzít na náměstí. Dneska tam malé děti zpívají vánoční koledy."

"Vážně? Super, tak jedeme," řeknu a seskočím ze sedačky.

"Ne El, nemusíme."

"Ale já chci, alepsoň přijdu na jiné myšlenky."

"Tak dobře."

Když dorazíme na náměstí je plné lidí. Na pódiu už stojí hora malých dětí a zpívají. Položím hlavu na Niallovo rameno a lehce se pousměju. Táta bych chtěl abych byla šťastná. A já teď opravdu šťastná jsem.

Kdybych věděla, že moje štěstí nebude trvat dlouho...

Ahojky❤️
Jsem tu s devatenáctým dílem tohohle příběhu, což znamená že do Vánoc zbývá pět dní😁🎄

Určitě mi napište váš názor na dnešní kapitolu, protože mě opravdu zajímá!😌❤️

Janďa🙃