Trixie

Kapitola 3

,,Au, nechte mě být!'' ozvalo se.
To mě probudilo. Rychle jsem se zvedla a rozhlédla se. Byla to Pláž, roční pískově zbarvená klisnička.
,,Nech toho, každého to čeká,'' řekl naštvaně člověk. ,,A nevzpírej se!''.
Rychle jsem doběhla ke konci boxu a koukala se co jí dělají. Zděsila jsem se.
Ten, který normálně nasazoval podkovy, jí právě značkoval rozpálenou tyčí. Když tyč zvedl zůstalo po ní číslo.
,,To čeká každého,'' ozvalo se vedle mě.
Rychle jsem se otočila, protože jsem se lekla. Byl to matka, která s chladným pohledem koukala na to nadělení.
,,Nenavážej se do mě a radši si všímej svého hříběte,'' odsekla Pláž se slzami v očích.
,,Nechovej se jak malá!'' okřikla matka Pláž.
,,Všichni jsme si to prožili nebo prožijeme!'' znovu křikla matka.
,,No tak, děvčata, klid,'' ozval se po chvilce příjemný hlas člověka.
To obě utišilo.
,,Pojďte radši na louku,'' řekl člověk znovu.
Potichu jsem si oddechla, že můžu opustit stísněné stěny boxu a proběhnout se na louce.
S radostí jsem si nechala nasadit ohlávku a zvesela klusala za člověkem. Byl to fajn pocit, ale zároveň se mi nelíbilo, co říkala matka ,,všichni jsem si to prožili, nebo prožijeme''. Tato slova jsem si opakovala pořád do kola, než jsme došli k plotu. Tam jsme se s ostatními koňmi zastavili a čekali, než nás lidé pustí na louku.
,,Nemysli na to Trixie,'' řekla jsem si v duchu. ,,Je tu další skvělý den s Parohem,'' opakovala jsme si.
S nadšením jsem se rozhlédla po louce a hledala Paroha.
,,Tak pojď dovnitř,'' řekl člověk a pustil mě na louku bez ohlávky.
Rozběhla jsem se a chtěla rychle najít Paroha, jenže pak na mě zavolala matka a já chtě nechtě musela přijít.