Trixie

Kapitola 17

Ráno bylo překvapivě krásné. Svítilo slunce, rosa se třpytila, a ptáci zpívali.
A Fury byla pryč! I s hříbaty!
,,Fury! Karameli! Furyno hříbě!'' volala jsem. Nikdo se neozval. Začala jsem běhat kolem a pátrat. Rozhodla jsem se, že vylezu na skálu a rozhlédnu se. Když jsem se konečně dostala na skálu. Viděla jsem všechno. Pak jsem uviděla Fury.
,,Fury!'' vykřikla jsem a klisna se podívala mým směrem.
,,Trixie,'' ozvalo se slabě. Než jsem se stihla k Fury rozběhnout, uslyšela jsem nějaké volání, ale Fury ani hříbata to nebyla.
,,Pomoc! Nechte mě jít!'' vykřikoval hlas.
,,Tos uhodla,'' ozval se jiný posměšný hlas.
Nemohla jsem se jen tak rozběhnout pryč  za Fury, musela jsem jí nebo jemu pomoct. Můj policejní instinkt mi jasně říkal: ,,Pomoz!''
Rozběhla jsem se směrem za hlasem. Snažila jsem se dostat dolů co nejrychleji,  ale zároveň opatrně, abych ze strmé  skály nespadla. Když už jsem zase mohla běžet, rozběhla jsem se na pomoc. Hlas pořád říkal to samé.
Když jsem se dostala do blízkosti hlasu, viděla jsem to. Byla to fena, která se snažila odrážet nárazy tří psů. Ani chvíli jsem neváhala a vrhla se rovnou mezi psy. Fena neměla už ani trochu síly něco říct a hned padla na zem. Neměla jsem čas na nic jiného než na boj. Jeden pes se mi pověsil za nohu, druhý se mi snažil zakousnout do krku. Třetí se asi někam odplížil. Kopala jsem ze všech sil, abych oba setřásla.
Když už jsem si myslela, že mám vyhráno, skočil na mě třetí pes. Zakousl se mi do zad s já zařvala bolestí. Lehla jsem si na záda a začala se převalovat ze strany na stranu. Moje metoda zabrala a psi se začali pouštět. Když jsem se konečně zvedla, psi už utíkali pryč. Teprve teď jsem se otočila k feně. Měla v tlamě krev. Břicho měla rozpárané. Došla jsem k ní, abych zjistila vážnost situace. Bylo jasné, že bez oparace to nepřežije. A bez veterináře není možnost operace. Sedla jsem si vedle ní, aby nezemřela sama. V houští se však něco pohnulo a já zpozorněla. Najednou odtamtud vyšlo štěně. Když vidělo svou matku na zemi, okamžitě se k ní rozběhlo a začalo kňučet. Bylo mi ho líto. Štěně se pomalu začalo přibližovat ke mně. Nevadilo mi to.
Bylo nádherné. Když už štěně konečně přišlo až ke mně, shoulilo se do klubíčka a usnulo. Jeho matka byla ještě živá. ,,Nenechám tě samotnou,'' řekla jsem feně.
,,Postarej se,  prosím,  o Kiru. Je to má jediná dcera,'' řekla z posledních sil fena.
,,Ne! Neumírej!'' smutněla jsem. Ale už  bylo pozdě a fena vydechla naposledy.
,,Neboj malička, tvé matce jsem dala slib a já ho dodržím,'' řekl jsem.