Never give up - probíhá korekce

Pusa

"Tak jak to jde ve škole, zlato?" volala na Clarke její máma z obývacího pokoje, "a máš tu kafe."

"Už jdu," zavolala Clarke zpátky a strčila učebnici zpátky do tašky. Přešla chodbou a sedla si vedle Abby na gauč. "Docela to jde, myslím, že je to dobrý, snažím se..."

"To jsem ráda, no a co ta španělština? Doufám, že s tou učitelkou vycházíš líp, než s panem Connorem." Abby se posadila tak, aby seděla přímo proti své dceři.

"Vlastně ano, furt mi to nejde, ale nedupe po mně tolik a když potřebuju, tak mi to vysvětlí, takže jsem asi i ráda, že jsem změnila prostředí... Mami?" podívala se Clarke Abby do očí a trošku posmutněla, "přijde mi, že toho máš teď strašně moc, jsi pořád jenom v nemocnici a jsi utahaná. Chtěla jsem se zeptat, jestli bych ti mohla nějak pomoct. Třeba si najít brigádu, nebo tak...?"

Abby se lehce usmála a napila se svojí kávy z hrnku, který ležel před ní na konferenčním stolku. "Clarke, víš, že musíš studovat, to je momentálně nejdůležitější. A máš pravdu, že mám práce dost, v nemocnici je teď málo lidí snad všude, je to šílený. Někdy mám pocit, že se doma míjíme, že ti nevěnuju tolik pozornosti, kolik bych měla."

"Tak já si najdu nějakou práci v nemocnici... a uvidíš mě častěji," mrkla Clarke a zasmála se.

"Jestli na tom opravdu trváš, doporučila bych ti práci v kantýně. Dalo by se to stíhat i se školou a občas bys mohla jezdit se mnou."

Clarke se nadšeně zvedla a skočila mámě kolem krku, "tak to beru, hned zítra se tam dojdu zeptat."

....................................................

Pondělí ráno a Clarke se courá chodbou ke školnímu automatu na kafe, s Bellem v patách.

"Už sis promluvila s mámou?" dotázal se starostlivě Bellamy, který věděl, že je toho na Clarke i její mámu poslední dobou moc.

"Jo, dneska po škole se jdu zeptat na jednu brigádu... hm, já to vidím na latte, co ty??"

"Raději presso, dneska jsem toho moc nenaspal. Hele, myslíš, že bych se večer mohl na chvíli stavit, jestli bys měla čas a pomohla bys mi s tou chemií? Totál v tom plavu..."

Pohled Lexy

Mám ještě čtvrt hodiny. Ideální čas na moje ranní kafe. Pár studentů mě pozdraví a já snad už se zvyku odpovídám.

A hele, kdo stojí u mého automatu... Clarke a Bellamy. Jak jinak, všude spolu.

"Dobrý den," řeknou oba unisono a já s úsměvem odpovídám. Házím mince do automatu a nenápadně je sleduji a snažím se zjistit, o čem tak vášnivě diskutují.

"...hele musím už do šaten, kluci se chtěli před tělákem ještě sejít. Doufám že ti to s tou brigádou vyjde, zlato," řekl Bellamy a dal Clarke pusu do vlasů.

"Děkuju a večer přijď tak v šest, ať máme víc času, možná bys mohl i přespat."

"Dobře, pak ještě zavolám," mrkl Bellamy a odběhl. Clarke se za ním ještě dívala, dokud jí nezmizel v davu a sama se otočila k odchodu. Ještě se na mě usmála, a taky se ztratila mezi studenty.

Super, takže tady mám svoji odpověď na otázku, jestli je aspoň bi. Achjo... i kdyby byla, tak má přítele, takže mám očividně smůlu. Taky mě to mohlo napadnout dřív, když je pořád s ním a tolik se k sobě mají.

A já abych si šla nafackovat, že takhle uvažuju nad studentkou... bezva. Lexo prober se už. Za pár dní je halloween. Henry říkal, že mě vezme do jednoho skvělého baru, že prej se tam dá z holek dobře vybírat, tak to jsem teda zvědavá.

Nejsem zastáncem těhlech akcí, ale chtělo by to trošku upustit páru, takže jsem byla ráda, že se mě snaží vytáhnout mezi lidi. Možná se tam najde nějaká, která si zaslouží moji pozornost.

................................................

Pohled Clarke

Stála jsem u pultu kantýny v nemocnici a modlila se, ať mi to vyjde.

"Takže vy byste chtěla pracovat u nás? Už jsem se pomalu začínal bát, že nikdo nepřijde a budu to tu muset zavřít. Sám to tu nestíhám. A jak se jmenujete?"

"Jsem Clarke Griffin," odpověděla jsem klidně a přemýšlela jestli chci aby znal moji mámu, nebo raději ne.

"Clarke? Dcera paní doktorky?" zeptal se milý muž kolem čtyřicítky.

"To jsem já."

"Tak to mě těší. Takže jste opravdu rozhodnutá, že tu chcete dělat?" optal se znovu nevěřícně, jako by měl strach, že na poslední chvíli odmítnu.

"Tu práci bych dost potřebovala, jenom se bojím, abych to stíhala se školou. Jinak jsem připravená začít."

Muž naproti mně se usmíval jako sluníčko, vypadá to, že nejen já z tý práce mám radost.

"Dobře, zkusíme něco vymyslet, aby to vyhovovalo nám oběma. Já bych začal tím, že si budeme tykat, já jsem Petr," podal mi ruku.

"Clarke," podala jsem mu tu svou a on pokračoval.

"Jestli máš dneska tak patnáct minut ještě, tak ti to tu ukážu, kde, co, jak... A co se směn týká, potřeboval bych tě tu tak třikrát v týdnu na odpolední a jednou za čas aspoň jeden den o víkendu. Šlo by to?"

"V pořádku, to budu stíhat a děkuju."