Never give up - probíhá korekce

Znovu na místě činu

Clarke skončila v práci kolem sedmé hodiny, ale musela spousty věcí ještě uklidit, proto byla ráda, že se domů dostala chvíli po půl osmé. Rychle skočila do sprchy a hned jak na sebe hodila tričko, běžela se podívat k oknu, zda na ni už náhodou nečekala Lexa. Minuty se táhly snad nejpomaleji z celého dne, ale přeci jen ručičky hodin ukázaly osmou. To už byla Clarke dávno připravená a akorát vycházela z bytu. Venku nebylo zrovna teplo, lavička byla studená a proto Clarke postávala na místě a doufala, že se Lexa přeci jen objeví.

Padla mlha a začínalo čím dál, tím více přituhovat. Mráz se vkrádal lidem až do morku kostí, bylo po půl deváté a slunce bylo dávno pod obzorem. Během uplynulé půl hodiny okolo Clarke prošlo mnoho lidí, ovšem žádný z nich nebyl ten, na koho čekala. Clarke v kapse začala pomalu lovit klíče a znovu zkontrolovala displej telefonu. Byl prázdný, tak jako pokaždé. 

Uslyšela rychlé kroky, blížící se k ní a zvedla pohled. Koutky úst se roztáhly do širokého úsměvu a oči se zablýskly pod světlem lamp. Když už to pomalu chtěla vzdát, přišla. Zjevila se jako anděl a zahřála její zmrzlé srdce. Lexa k ní rychle přišla a objala ji. 

"Clarke, pane bože, jsi úplně promrzlá, to jsi tu čekala celou tu dobu?" odtáhla se starostlivě Lexa a jí jemně začala třít paže.

"Celou," přisvědčila Clarke a mrkáním rozehnala zbytky slz. Ani sama nevěděla, jestli to byly slzy štěstí, ale teď mohla říct, že šťastná je. Úsměv a starostlivost její profesorky ji zahřáli.

"Nechceš jít někam do tepla?" zeptala se Lexa opatrně, tušila, že si budou muset promluvit a ta chvíle se blížila nebezpečně rychle. Ji samotnou překvapilo, že Clarke objala a měla o ni takový strach.

"Pojď se mnou, není to daleko," řekla Clarke a Lexa ji tiše následovala, "kde jsi vlastně byla tak dlouho?" zeptala se ještě trošku vyčítavě.

"Vypadá to, že jak jsou teď ty zimy, tak mi odešla baterka v autě, takže jsem musela jet dopravou. Moc mě mrzí, že jsi tu čekala tak dlouho. Kam to vlastně jdeme?"

"Uvidíš, je to za rohem."

Cesta trvala jen chvíli. Clarke ji zavedla do baru, jehož neonový nápis zářil nad vchodem. Všude bylo plno lidí. Clarke chytla Lexu za ruku a táhla ji davem k pódiu, kde hrála kapela.

Blondýnka se uvolněně pohupovala do rytmu, ale Lexa ji přerušila: "Co tu děláme?" ptala se, i když se bála, že odpověď už zná.

"Počkej tu," křikla Clarke, aby ji Lexa slyšela a vyskočila na pódium ke kapele. Ta dohrála písničku, Clarke něco pošeptala bubeníkovi, ten jen kývl a odešel. Ona sama si sedla za bubny a začali hrát novou píseň.

Pohled Lexy

Tu kapelu znám, proběhlo mi hlavou... ten bar... ta hudba... a... pane bože, Clarke hraje na bicí...

----------------------------------------

  "Jsi opilá, a kdybys věděla, kdo jsem, neudělala bys to."  

  "Pleteš se, jsi ta jediná, koho teď chci a nesejde mi na tom, kdo jsi. Ač obě víme, že ze mě mluví alkohol, nechci, aby to skončilo u jedné noci, chtěla bych tě líp poznat a dát tomu šanci."

"...Já ti teď zavolám taxi, abych věděla, že se dostaneš v pořádku domů a ty mi tohle zopakuješ do očí, až mě znovu uvidíš a budeš střízlivá."

"Počkej, ale jak tě najdu? Neznám ani tvé jméno, kdo jsi?"

"Až mě budeš chtít opravdu najít, najdeš mě..."