Never give up - probíhá korekce

Pravda nebo pravda?

Jsem se slitovala, když jsem dlouho tak nic nenapsala, tak to berte tedy jako kompenzaci a taky je pravda, že jsem se na to už sama dlouho těšila, tak mě to i docela chytlo :D 

"Obě dvě víme, že mám jen roztrhlé obočí a pár modřin, nic mi není, takže proč?" měla na tváři úsměv. A to z dobrého důvodu... vyhrála.

"Clarke, abych byla upřímná, záleží mi na tobě, ale nic víc si z toho nevyvozuj. Jsem tvoje učitelka a můj vztah k tobě je čistě profesionální. Navíc jsem doufala, že mi řekneš, co se stalo před školou."

Clarke zmizel úsměv z tváře a já hned věděla, že jsem měla volit lepší slova. 

"Ovšem, proč byste ke mně měla taky mít jiný vztah, než čistě profesionální, že?" usmála se. Falešně... Moc dobře věděla, že tu ironii vidím a ani se ji nepokusila skrýt. Chtěla aby mě to bolelo stejně jako teď ji a povedlo se. 

"Clarke..."

"Ne, odvezte mě domů prosím," zarazila mě a já tedy kývla a odemkla auto.

Celá cesta probíhala v tichu, jen mé myšlenky na mě křičely jedna přes druhou a já se nedokázala soustředit ani na cestu. Clarke mi jen řekla, kde ji mám vysadit a více si mě nevšímala.

Zatímco jsem měla dávat pozor spíše na cestu, přehrávala jsem si naše společná setkání od začátku školního roku. Jasně se mi vybavoval každý úsměv, který mi kdy věnovala, každý i nepatrný dotyk, dokonce každý pohled jejích modrých očích. Její smutek v nich, nebo naopak štěstí. Všechno mi to vířilo hlavou a najednou mě něco hrozně vylekalo. Konkrétně její ruka na mé.

Dívala se na mě těma svýma nešťastnýma očima. Tentokrát mi dovolila v nich číst.

"Měla by ses uklidnit Lexo, mně stačila ta rvačka, bouračku nepotřebuju," její koutky se zvedly do malého povzbuzujícího úsměvu.

 Musela jsem se nad tím taky pousmát: "Jasně, promiň a od kdy mi tykáš?" ušklíbla jsem se a konečně se věnovala cestě. Ale ještě jeden pohled na ni jsem si neodpustila. Zčervenala...

"Eh... promiňte slečno, už se to nebude opakovat." Její úsměv zmizel, kdežto můj se rozšířil. 

"Klid, já myslím, že když jsme samy, můžeš mi tykat." Kývla mi na souhlas a bylo vidět, že obě máme o něco lepší náladu, škoda, že jsem ji už v dalším bloku měla vysadit.

Zaparkovala jsem na volné místo a Clarke chtěla vystoupit, když jsem se odhodlala a zarazila ji.

"Clarke? Mohly bychom si promluvit?" Podívala se na mě naprosto vyděšeně a mě by zajímalo, co si asi myslí.

Pohled Clarke

Chtěla jsem co nejrychleji zmizet a ona mě zastavila, že si chce promluvit. Určitě mě včera poznala... muselo jí to po dnešku dojít. Jsem taková kráva...

"Dobře, ehm, nechceš nahoru, udělám ti kafe, nebo na co máš chuť?"

"Jo, ráda," odpověděla a já se už třásla jak ratlík. Odemkla jsem a nastoupily jsme do výtahu. Bydlíme v pátém patře, takže cesta trvala déle, než jsem potřebovala. Viděla, jak se klepu, byla jsem nervózní a ve výtahu mi bylo hrozně těsno. Sama sobě jsem musela v duchu vynadat, že na ni jako obvykle zírám.

Jakmile výtah zastavil, už jsem byla venku a odemykala. Posadila jsem svoji návštěvu do obývacího pokoje a za chvíli se vrátila s kafem.

Byla jsem víc než přesvědčená, že to ví... měla bych jí to vysvětlit, jenže jak?