Never give up - probíhá korekce

Olympiáda 2. část

Clarke za sebou měla praktickou část a právě odkládala propisku po dopsání teorie. Odevzdala test, vzala si své věci a bílá jako stěna opustila učebnu. 

"Bylo to tak těžké, jak vypadáš, nebo ti je špatně?" zeptala se Lexa, která odložila knihu, jakmile si všimla, že Clarke vyšla ven.

"Bylo to těžké," vydechla Clarke a sesunula se na lavičku vedle Lexy.

"To je zajímavé, že jsi skončila ještě o deset minut dřív," zasmála se Lexa, když se podívala kolik je. "Pojď něco ti ukážu," poplácala Clarke po noze a zvedla se.

Po několikaminutové procházce došly k menší výloze a dveřím, nad nimiž byl velký nápis Cukrárna. Clarke se tázavě podívala na Lexu a ta ji jen vzala za ruku a vedla ke dveřím.

"Vypadala jsi, že potřebuješ nějaký cukr."

Clarke jen nevinně pokrčila rameny, ale vzápětí na to si uvědomila, jak je ráda, že jsou právě tady. Obě si vybraly něco sladkého a sedly si ke stolku.

"Takže... zítra jedeme domů," začala Clarke téma, jež ji už nějakou chvíli trápilo. 

"Sice už se stmívá, ale doufala jsem, že si tenhle poslední večer ještě užijeme," drkla do ní Lexa  a přinutila tak Clarke k úsměvu. "Sbalit si stihneme zítra, tak co takhle dneska na všechno zapomenout a prostě být spolu?"

Když jsem tuhle větu řekla před pár hodinami v cukrárně, ani jsem nedoufala, že se budeme do noci procházet spoře osvětlenými ulicemi města a mluvit. Ten pocit, že jsem ji mohla chytnout za ruku a nemusela se bát, že nás kdokoli uvidí, byl něčím, co mi scházelo. Mohla jsem dělat, co jsem chtěla a být vedle ní konečně šťastná.

Dávno po setmění jsme teprve dorazily ke dveřím našeho pokoje. Jakmile jsem otevřela dveře Clarke se vedle mě rozeběhla k posteli a doslova na ni skočila. Musela jsem se usmát i já jsem už byla víc než unavená, ale přesto mi mysl bránila v tom, abych se šla uložit ke spánku. Její přítomnost ve mně probouzela poslední zbytky energie. Lehla jsem si k ní a než jsem se stihla vzpamatovat, přistál mi na hlavě polštář a já uslyšela její krásný smích. 

"Tak to ne," sundala jsem polštář a začala ji lechtat. Obkročmo jsem si sedla na její boky, přičemž jsem jí chytla ruce: "A co uděláš teď?"

Stačil jediný její pohled na to, abych se uvolnila a nedržela ji dost pevně. Mé myšlenky se v její blízkosti vytrácely a já se nedokázala soustředit na nic jiného. Nepřála jsem si nic jiného, než jí být blíž. A mám pocit, že v tu chvíli se naše myšlenky střetly. Uvolnila svoji pravou ruku, chytla mě za triko a stáhla k sobě dolů. Nemohla jsem se bránit, když má touha za tu dobu byla silnější než všechna pravidla.

Políbila jsem ji.

Její rty perfektně pasovaly k mým, její vlasy mě příjemně šimraly v obličeji a přestože na mně seděla, téměř jsem necítila váhu jejího těla. Pustila mi i druhou ruku a já ji mohla konečně chytnout za boky. Lexa byla Lexa a já bych u sebe nechtěla nikoho jiného. Komu záleží na věku, když miluje? Komu záleží na pozemských pravidlech, když se s tím druhým vznáší? Komu záleží na názorech ostatních, když jeho láska je jeho svět? A komu záleží na budoucnosti, když žije právě tady a teď?

Všechno mi bylo ukradené, dnes je tu jen ona a já... a já ji jen tak nepustím. V té sprše se nic nestalo, nechtěly jsme to, ale když jsem jí teď sundala triko, došlo mi, že dnes ani jedna z nás nebudeme chtít brzdit...

..................................

Když bylo po vyhlášení, nevěděla jsem, zda jsem šťastná nebo zklamaná. Měla jsem natolik smíšené pocity, že mi to už ani nemyslelo, tedy do doby, než jsem se podívala na Lexu.

"Jsem na tebe pyšná, Clarke. Třetí místo je něco neuvěřitelného." Lexa se na mě podívala a já věděla, že to myslí vážně. Teď mi to teprve došlo. Došlo mi, kam jsem se dostala, a to jen díky ní. Došlo mi, co se stalo minulou noc a došlo mi, že jsem vlastně ta nejšťastnější holka na světě.

"Clarke, vnímáš mě, zlato?"

Zlato? Zopakovala jsem si v duchu a zvedla obočí. Teprve teď jí došlo, co řekla a celá zrudla.

"Promiň, ale snažila jsem se s tebou mluvit," řekla Lexa relativně klidně a začala nabírat normální barvu, čemuž jsem se tiše smála.

Už jsme seděly v autě, a tak nebyl problém se bavit, o čem jsme chtěly.

"Clarke, nešla bys se mnou na rande?" při té otázce mi ztuhla krev v žilách.

"Co prosím?" vykoktala jsem ze sebe a snažila se přemýšlet, jestli se mi to jen nezdálo.

"Vím, že je hloupé se na to ptát teď, po tom, co se stalo, ale šla bys se mnou na rande? Jeden večer až se vrátíme. Zajede někam mimo město a budeme jen my dvě..."

Nesedět teď v autě, skočím jí kolem krku. Takhle jsem se jen usmála: "Moc ráda s tebou půjdu na rande... zlato," dodala jsem a ušklíbla se.