Never give up - probíhá korekce

Pravidla jsou od toho aby se porušovala

Děkuju těm, co to dočetli až sem a doufám, že to stále baví. Omlouvám se, že musíte na nové kapitoly čekat tak dlouho, ale vážím si vaší trpělivosti. A díky za každou reakci, hodně to pro mě znamená

Clarke se ráno vzbudila, když uslyšela rachotit klíče v zámku. Mamka, prolétlo jí hlavou a pomalu vstala.

"Clarke, je teprve šest hodin, jdi si ještě lehnout," pobídla ji Abby a pověsila bundu na věšák.

Blondýnka si ospale promnula oči a opřela se o zeď: "Nechce se mi už spát, dáš si snídani?"

Abby spokojeně kývla a následovala dceru do kuchyně, kde se už vařila voda na čaj.

"Mami, dneska na mě nečekej, slečna Woodsová se mnou chce mluvit kvůli té chemické olympiádě, nevím, kdy se vrátím," to, že s ní budu mluvit i o nás mamka vědět nemusí.

Abby se smutně podívala na Clarke: "Ale no tak, slíbila jsi mi, že půjdeme dnes nakoupit."

Clarke stála čelem ke kuchyňské lince, zády k Abby. Rozšířily se jí zorničky a na chvilku přestala dýchat.

Jak jsem jen mohla zapomenout? Jak?! Domlouvaly jsme se na tom nákupu před pár dny. Budu to muset nějak stihnout.

"No jo, promiň, mami, neboj, to stihnu, pokusím se to co nejvíce uspíšit, abych tu byla dřív," řekla Clarke a s úsměvem se otočila na Abby. Ta vypadala, že se s tímhle příslibem trošku uklidnila a dál pokračovala listováním ve starých novinách.

Clarke si pospíšila se snídaní, a jak nejrychleji mohla, opustila byt. Zamířila do školy o víc jak půl hodiny dříve, než byla zvyklá.

Cesta netrvá dlouho, ale musím pořád myslet na včerejší večer. Chce to zkusit, řekla, že to chce zkusit, ale doufala jsem, že mě aspoň políbí, mohla to přeci udělat, tak proč tak rychle potom utekla? Proč to nechala tak otevřené, když jsem ji pozvala k nám? Mohly jsme to dovyřešit, ale ne, to by nebyla ona. Věděla, že na to budu myslet a stejně mi zanechala tolik otázek ohledně toho, co bude dál. Nevím ani, proč se tím zaobírám, vždycky mě ráda nechávala v nevědomosti. Prostě taková je a já se s tím asi budu muset smířit, i když něco na tom mě přitahuje, abych byla upřímná. Nikdy člověku nic nenechá zadarmo a ví, jak upoutat moji pozornost. Téměř nemusí hnout prstem a já mám oči jen pro ni. Zná mě snad líp, než já samu sebe. A tahle žena mě dohání k šílenství. Každý její úsměv, její pohled, její hlas i její tělo... je sakra tak dokonalá a já si tady koušu ret při vzpomínce na ni. To všechno jen proto, že ji nemohu mít... zatím.

Došla do školy, rozhodla se, vztáhla ruku ke dveřím a chystala se zaklepat, když se ozvalo "dále." Překvapeně vzala za kliku a vešla do nevelkého kabinetu. Rozhlédla se kolem a uviděla brunetku u psacího stolu, která se skláněla nad papíry.

Lexa konečně vzhlédla a v jejím hlase bylo znát překvapení: "Clarke, co tu děláš, myslela jsem, že přijdeš až po škole?"

"To jsem chtěla, ale budu muset odpoledne ještě něco zařídit, takže nebudu mít tolik času. Takže... Měla bys na mě chvilku?"

Lexa teď už položila i tužku a veškerou pozornost začala věnovat blondýnce.

"Co se nás týká, nebo chemie?"

"Mně je to jedno, čím chceš začít."

"Tak se posaď," vyzvala ji Lexa a z rohu místnosti jí přitáhla starší polstrovanou židli. Clarke se usadila čelem ke své profesorce a to tak, že se jejich nohy téměř dotýkaly.

"Asi raději začneme s námi, hádám, že nejsem sama, kdo neměl zrovna klidnou noc."

Clarke k ní vzhlédla s pohledem plným nadějí, ale zároveň strachu. Netušila co může čekat a Lexa sama vypadala dost nervózně, přesto pokračovala: "Chci to zkusit, ale musí to mít nějaká pravidla. Jsme v situaci, kdy o tom nesmí nikdo vědět, to víš. Clarke," řekla tiše její jméno a chytla ji jemně za ruku, "nebudeme na sebe mít tolik času, nebudeme se smět nikde moc ukazovat, bude to těžké, vážně o to stojíš? Můžeš si najít normální vztah a užívat si a..."