ʙᴏss' sᴏɴ // ᴍᴀᴠʏ

5. - JÁ VĚDĚL, ŽE TU NĚKDO CHYBÍ

Ruku okamžitě stáhnu k tělu a pohledem uhnu před tím jeho. Na mojí noze ucítím slabou vibraci. Nečekám na nic a vytáhnu telefon z kapsy. Čeká mě tam milé překvapení v podobě žádosti na Facebooku od Valerie. Pousměju se do telefonu a žádost jí potvrdím.

"Není ti to hloupé?" promluví hrubě Martin stojící naproti mně.

"Co přesně?" zvednu k němu pohled.

"Být na telefonu, když máš společnost," založí si ruce na hrudi.

"Zrovna tvoji společnost bych klidně oželel a hádám, že je to oboustranné," ironicky se na něj usměju a on protočí očima.

"Není ti to hloupé?" napodobím jeho hlas a on se na mě zmateně podívá.

"Protáčet očima totiž není moc slušné," objasním mu a on se trochu zasměje. Trochu mi povolí svaly na tváři, které držely vážný výraz. Člověk jako on se umí usmát?

"Já doufám, že si tu knihu aspoň přečteš," poukážu na anglickou klasiku, kterou drží v ruce.

"Teď?" vyvalí oči a zděšeně se na mě podívá.

"Ježíši Kriste, nemyslím teď. Jestli si ji vůbec někdy přečteš, když už jsem tak ochotný a půjčím ti ji," zakroutím nad ním hlavou. Idiot. Ten rozhodně nevypadá na to, jako kdyby chtěl v blízkých dnech číst Zkrocení zlé ženy.

"Stačí Martine, toho Boha si nechej na příště," usměje se egoisticky.

"Jsi idiot!" zavrčím nevrle a sdělím mu tak svoje myšlenky.

"Uklidni se. Vrátím ti ji brzo," knihou mě jemně plácne přes rameno a odejde pryč z mého pokoje. Vydechnu z plic všechen vzduch, který jsem tam neúmyslně držel.
Vezmu si čisté věci a jdu přes chodbu do koupelny. Slyším, jak se pořád v kuchyni baví. Rychle se vysprchuji, vyčistím si zuby a vracím se do pokoje v teplácích a volném triku. Kalhoty, které jsem měl na sobě poskládám a dám do skříně, košili na věšáku tam pověsím také. Vezmu si telefon a zalezu do peřiny. Zkontroluji sociální sítě a potom jdu spát. Dneska docela brzy. V hlavě se mi promítá vše, co se dneska stalo a jak moc divné scény se odehrály v mém pokoji, jak moc falešný byl před rodiči a proč stál o půjčení mojí knihy.

-

Slušně pozdravím Tomáše a usednu na místo vedle něj. Naše klasické místo je úplně vzadu u okna, kde na nás učitel nemá takový výhled a já si můžu tiše šeptat s Tomášem nebo hrát hru na telefonu, když je hodina už dlouhá nebo nedej bože se táhne jako kdybychom tu měli strávit zbytek mladí. První hodina je příkladem té, ve které se vám zdá minuta být hodinou a hodina rokem. Matematika. Učitel píše na tabuli čísla, která míchá s písmeny, a když si to nestíhám ani opisovat, tak to prostě vzdám a nevěnuji mu pozornost.
O přestávce si jdu do skříňky pro nějaké učebnice. Spatřím na lavičce sedět Martina. Sedí klidně sám v rohu a čte si, nemá kolem sebe shluk lidí. Nevynucuje si pozornost všech. Musím uznat, že vypadá jako bezbranné štěňátko.
Karle! V hlavě se okřiknu. Vypadá to, že ho kniha hodně zaujala, jelikož si mě vůbec nevšiml. Trochu se pousměji a chci jít za ním, ale přede mě si stoupne usmívající se slečna.

"Tebe jsem tu nečekala," Valerie mi kouká do očí. Vypadá, že zrovna přišla do školy, jelikož má tváře ještě trochu růžové.

"Jen jsem si byl pro učebnici," usměju se a zvednu ruku s knihou. Martin odtrhne oči od zajímavých řádků a na chvilku se mnou naváže oční kontakt, zvedne jeden koutek rtů do úšklebku. Oči vrátím k Valerii, která se během pár minut rozmluvila a já už ani nevím, jak se dostala k tomuto tématu. Jen přikyvuju, abych jí dokázal, že poslouchám, přitom jsem myšlenkami mimo. Otočím se k Martinovi zády a pomalu se s ní rozejdu směrem ke třídě.
Poslední dvě hodiny máme tělocvik, proto si v šatně obléknu šortky a pohodlné triko, školní přezůvky vyměním za botasky a společně se spolužáky jdeme do tělocvičny. Učitel nakáže jedné ze spolužaček udělat rozcvičku a to by se kluci mohli zbláznit. Narážky se ozývají přes celou tělocvičnu na slečnu, která nám předcvičuje, ale ta si vyloženě užívá, když si jí kluci všímají, takže se jen blbě culí. Celou dobu jsem zticha, opakuji vše, co dělá.

"Karle!" zvolá na mě učitel po skončení hodiny. Už jsem na odchodu, protočím očima a vydám se zpět za ním.

"Karle," vydechne tiše znovu moje jméno, když přijdu před něj. Pane učiteli, vím, jak se jmenuji.

"Celou hru jsem tě sledoval a hraješ vážně skvěle," řekne s úsměvem. Nevím, jestli mám být potěšen, že se mu líbí, jak jsem hrál, a nebo vyděšený, že mě celou dobu sledoval.

"Děkuji, takže už můžu...?" naznačím mu, že bych rád už odešel, a že mi rozhovor s ním není moc příjemný. Stejně jako s každým učitelem.

"Nechtěl bys reprezentovat školu na zápase ve florbalu?" vypadne z něj nakonec a já vytřeštím oči. Já? Proč já?

"Teď mi chcete ironicky říct, že jsem byl vážně špatný?" zasměju se, ale já jeho obličeji už nevidím ani náznak úsměvu.

"Počkejte, to myslíte vážně?" přestanu se smát a on seriózně přikývne.

"Takže bych měl reprezentovat školu ve florbalu?" zeptám se nejistě a on opět jen přikývne.
Odcházím s pokyny k soutěži, která se koná v úterý. Ještě mám celý víkend na to, abych vymyslel důvod, proč jsem se nemohl dostavit. Abych pravdu řekl, vůbec se mi nechce. Nejsem zrovna příznivcem sportu, tělocvik navštěvuji jen proto, abych neměl vysokou absenci a byl klasifikovaný a uvolnění od doktora nemám ani mít nebudu, protože mi nic není, aby mě to nějak omezovalo. Celou dobu mi vrtá hlavou proč zrovna bych měl já reprezentovat školu v nějakém sportu.

-

"Jdu na záchod," křiknu Tomášovi do ucha, aby mě slyšel přes hlasitou hudbu. Co je lepšího než jít v pátek večer do klubu s pár lidmi. Vydám se opilým krokem směrem k záchodům. Deru se skrze lidi. Otevřu dveře a pro mé překvapení na záchodech nikdo není. Odskočím si a potom umyju ruce. Stojím tam a koukám na své opilé já v zrcadle. Mám zarudlé oči a na rtech přihlouplý úsměv. Nemůžu říct, že bych se nebavil. Baví mě to tady. Tomáš, jeho holka, já a Valerie jsme se dneska spontánně rozhodli, že půjdeme něco dělat a nebudeme sedět doma jako pecky. Nikomu nevadilo, že Valerii neznají. Neznáš? Poznáš.
Nahnu se nad umyvadlo a naberu si trochu vody do dlaní. Opláchnu si obličej, abych se trochu probral. Vedle umyvadla poslepu nahmatám ubrousky a obličej si utřu. Oči nechám ještě chvíli zavřené.
Hlavou mi běhají různé myšlenky od školy až po to, co budu dělat přes víkend. Nemám žádný určitý plán. Buď budu prostě doma, nebo znovu zítra půjdu někam s Valerii a Tomášem. Ucítím vibrace v kapsy od kalhot. Vytáhnu telefon a přečtu si zprávu.

VALERIE: KDE JSI?

Protočím nad tím očima. To se člověk nemůže ani na chvíli uklidit mimo centrum dění? Telefon zamknu a schovám zpět do kapsy, nechám ji bez odpovědi. Po několika minutách zvednu pohled k zrcadlu a v odrazu uvidím Martina, který je totálně mimo. Ach, já věděl, že tu někdo chybí.