ʙᴏss' sᴏɴ // ᴍᴀᴠʏ

17. - JDEME SE BAVIT

Po pár dnech, co jsme s Martinem téměř denně v kontaktu přes sociální sítě se máme opět znovu potkat.
Martin nám zařídil prý program na večer. Kdybych ho neznal, tak je mi to docela jedno, ale protože ho znám, tak se bojím. Nedivil bych se u něj ničemu. Pánský striptýz? Gay bar? Sex?
Moment cože?!

"Bože ty mozkové pochody," zašeptám pro sebe a nevšimnu si, že už jsem na místě.

"Co říkáš?" Martin na mě čeká na smluveném místě v parku.

"Nic," odpovím okamžitě.

"Jinak...Zdarec," pozdraví mě a plácne přes rameno. Žádná rána, ale já jsem vyžle.

"Ahoj, tak co máš v plánu?" Obejdu ho a sednu si na lavičku, která je za ním. Promnu si rameno, do kterého mě uhodil.

"Určitě ne tady sedět jak nevím co. Jdeme se bavit."

Pozvednu obočí a sleduji jeho nadšení. Vypadá to, že si dal práci s plánováním dnešního večera.

"Jdeme do klubu," řekne nadšeně a já okamžitě protočím očima.

"Co?"

"Vlastně jsem čekal nějakou takovou koninu," řeknu a vstanu.

"Dovol mi, abych ti připomněl, že jsem tě tam jednou potkal a nebyl jsi tam se mnou."

"Bože," vydechnu a vybaví se mi scéna ze záchodů.

"Dostal jsi povolení od taťky, jo? Nebude po tobě zase řvát?" Dobírám si ho, protože vím, že bude spát u nás.

"Ha ha ha," poznamená sarkasticky a jde na něm vidět, že jsem se ho dotkl. Zapomněl jsem, že o Martinové rodině se nesmím s ním bavit. Rozejde se směrem k baru a já ho doběhnu a potom už s ním udržuji krok, i když je to složité, protože Martin jde fakt rychle.

U vchodu nás zastaví ochranka.
Chlápek, co má obrovské svaly a upřímně? Nechtěl bych se s ním zaplést do nějakého sporu.
Zaplatím za sebe i Martina vstupné a než stihne rozkoukat a zaprotestovat, vejdu dovnitř.

"Díky." Martin se po chvíli objeví vedle mě, ale to už mu podávám panáka alkoholu, kterého jsem mu objednal.

"Na zdraví." Pousměju se na něj a vypiju obsah svého pití. Martin nezůstává pozadu a po hodině jsme oba dva v dobré náladě.

"Proč jsi mi zaplatil vstup a teď mi pořád kupuješ všechno pití?" zakřičí na mě, abych ho slyšel přes hlasitou hudbu.

"Protože tě miluju," zašeptám a je mi jasné, že nemá šanci to slyšet.

"Cože?" zakřičí znovu.

"Prostě poděkuj a neřeš to. Hloupý je kdo dává, hloupější kdo nebere, ne?" Stojíme spolu u baru a křičíme na sebe, abychom se slyšeli.
Musíme působit dost komicky.
Sleduji lidí pohybující se na parketu a nějak nevnímám, co mi říká Martin. Otočím se na něj, ale on už tam není.

"Sakra," zašeptám pro sebe a začnu se rozhlížet všude okolo, ale nikde ho nevidím.

"Martine?!" Začnu zmateně běhat a hledat ho, ale jako kdyby se po něm slehla zem. Měl jsem poslouchat, co mi říkal, třeba říkal, kam jde.

Po chvíli jsem už docela naštvaný, protože o něm stále nic nevím. Dojdu k baru a objednám si džus. Nějak mě přešla chuť se bavit a chci jít domů, ale asi by mě sežralo svědomí, že jsem ho tady nechal, navíc má spát u nás.
Na barové židličce se otočím o sto osmdesát stupňů a znovu se rozhlédnu po tanečním parketu.
Mé oči spatří něco, co hledali poslední dvě hodiny.
Opilý Martin zmateně vrtící se do hudby.
Než se vydám k němu, podívám se na hodiny, které jsou u baru.