ʙᴏss' sᴏɴ // ᴍᴀᴠʏ

6. - JAKÝ OTEC, TAKOVÝ SYN

"Ahoj, Kájo," řekne Martin.

"Potřebuješ něco?" pořád se na něj koukám jen v odrazu zrcadla.
Pořád na mě jen divně kouká s úšklebkem na rtech, který je pro něj typický.

"Co?" vypísknu už trochu nervózně, když na mě vázne jeho pohled a nevypadá, že by ho chtěl oddělat.

"Nic, nečerti se hned," řekne opilým hlasem. Zády se opírá o zavřené dveře. Přísahám bohu, že kdyby teď někdo chtěl jít na záchod a otevřel by dveře, tak Martin odletí do poloviny místnosti a při mém štěstí mi skončí i nohou. Moment... Vážně jsem řekl při mém štěstí? Spíš neštěstí, ještě bych ho tady musel opilého sbírat ze země.

"Pokud dovolíš, tak půjdu," stoupnu si před něj a chci odejít, ale brání mi v tom on opřený o dveře.

"Za kým? Za tvojí přítelkyní?"

"Přítelkyní? Myslíš Valerii?" dívám se na něj.

"Ne, myslím tu holku, se kterou tu jsi," složí si ruce na hrudníku.

"Valerie," protočím očima.

"Jsi sladký, když protáčíš očima," zašeptá a moje srdce vynechá snad jeden úder.

"C-cože?" vykoktám.

"Ať se jmenuje jak chce, je mi to jedno," znovu změní svůj hlas na hrubý.

"Ano, jdu za svojí... přítelkyní," vydechnu. Lžu mu, vím to, ale nevím proč to dělám. Valerie není moje přítelkyně a zřejmě nikdy nebude, ale i přesto mám nutkání to říct, abych vidět jeho reakci. Sleduji každý jeho pohyb. Jeho svaly na tvářích se napnou a on vypadá děsivě, naštvaně a jako kdyby mě chtěl prohodit oknem.

"Si běž!" odsekne nepříjemně.

"Si jdu," řeknu klidně a obejdu ho. Vejdu zpět do centra dění. Jdu si sednout k baru, kde do sebe kopnu pár panáků. Zašklebím se a objednám si džus.

"Ty ses rozjel," přijde za mnou Valerie. Celá růžová z horka, které v klubu je.

"Co to je pro Boha?" ukáže na džus.

"Brzda," řeknu a usměju se. Valerie si stoupne přede mě. Otočím se, takže mám bar za zády a výhled na přeplněný parket.

"Pojď tancovat," nadšeně povyskočí a zatleská jako malé děcko. Zakroutím hlavou, že nejdu. Rty nahmatám brčko a napiju se.

"Karle!" zakřičí po mně opile. Mladá holka sedící vedle mě se ohlédne. Nemám rád, když jsem v téhle situaci středem pozornosti. Budu doufat, že je opilá stejně jako Valerie a zítra si to nebude pamatovat. Valerie začne dost hlasitě vysvětlovat důvody, proč bych měl jít. Začínám se cítit nepříjemně, protože vážně dost křičí. Sice všude okolo hraje hudba, přes kterou neslyším pomalu ani své myšlenky, ale pár lidí okolo to slyšet musí. Rozhodnu se jít tancovat jen proto, aby konečně sklapla. Jsem to ale hodný kamarád, co? Položím džus na bar a vstanu. Na parketu uvidím Martina, který tancuje s nějakou slečnou.

"Víš co? První to dopiju," sednu si zpět a vezmu si svůj džus.

"Ale Tomáš rád půjde," drcnu do Říma, který se u nás teď náhodou objevil. Zřejmě nás hledal, protože vypadá, že je rád, že nás vidí. Zmateně se na mě podívá. Valerie ho popadne za ruku a táhne do středu parketu mezi lidi. Opilé holce je jedno s kým tancuje, hlavně, že tancuje.
Usměju se na ně, když vidím, jak mi mávají. Sleduji je po celou dobu, jen párkrát pohled stočím k Martinovi, párkrát se naše pohledy střetnou. Takhle to pokračuje asi hodinu. Valerie uhání Tomáše svým tancem na rychlou písničku a Martin se drze šklebí a já nevím, jestli je to na mě nebo na tu holku, která mu pořád něco vypráví. Když znovu pohlédnu na Martina, tak slečnu už má dávno propuštěnou k tělu a líbá ji. Koukne u toho na mě, jako kdyby se ujišťoval, že já to vidím taky. Zčervenám a oči odtrhnu pryč. Otočím se k parketu zády a objednám si dalších několik panáků.

-

Opět a zase sedím před kanceláří mojí mamky v práci. Není mi vůbec dobře. Celý víkend jsem jen ležel a v sobotu zvracel. Tomáš mě musel přivést domů v sobotu ráno, protože já jsem nebyl schopný pohybu. Já mám v hlavě výpadek. Poslední, co jsi pamatuji je Martin líbající holku a mě sedícího u baru. Létal do mě jeden panák za druhým až pomalu do němoty. Probudil jsem se až v sobotu odpoledne doma s neskutečnou bolestí hlavy. Mamka ke mně pořád běhala s prášky a vodou, ale nakonec mě stejně poslala dneska do školy se slovy, že je to moje blbost. Neodporoval jsem, protože má pravdu. Pondělí bývá těžké, ale to dnešní bylo víc.

"Čau," ozve se prázdnou chodbou a mě začne dunět v hlavě hlas s nekonečnou ozvěnou. Chytnu se za ni. Otočím se a uvidím Martina s úsměvem na rtech.

"Nazdar," štěknu po něm tiše. Neví proč, ale z ničeho nic začne básnit o jeho nové přítelkyni, se kterou jsem ho v pátek večer viděl. Moment! Vážně chce, abych žárlil? Na rtech se mi objeví obrovský úsměv. Mám tě.

"Se divím, že tě někdo chce, takového protivu," ruce si dám na stehna a usmívám se.

"Já se divím, že ty nemáš otravu alkoholem," vrátí mi úder a povede se mu to lépe než mně.

"Drž hubu!" řeknu hned. Jedno mu musím nechat. Teď mě dostal, ale jak zrovna on může vědět, kolik já toho vypil v pátek? Nebyl náhodou celou dobu se svojí přítelkyní. V hlavě mi běhají desítky otázek a já se je snažím zformulovat do jedné, na kterou kdyby mi odpověděl, tak odpoví na všechny. Hlavou mi to šrotuje mezitím, co on žvatlá o té holce, ale než stihnu položit otázku, vyjde někdo ze dveří. Martin okamžitě přestane povídat.

"Martine!" otočím se za přísným hlasem a uvidím tam stát otce Martina. Zamračeně ho sleduje.

"Víš kolik je hodin?!" rázně ukáže na své hodinky. Poprvé u Martina pozorují něco jako strach. Sklopí hlavu ke stříbrným hodinkám na jeho ruce.

"Promiň, trochu jsem se tady rozmluvil s Karlem," vstane a jde do kanceláře. Nevěnuje mi už ani jeden jediný pohled nebo slovo na rozloučení.

"Měl jsi tu být před půl hodinou!" slyším ještě jeho tátu jak ho peskuje za pozdní příchod. To je snad jediný člověk, který si před Martinem drží svůj respekt. Úplně nevím jak jeho tátu popsat. Martin je vysoký asi jako já, což je dost, ale jeho otec je ještě vyšší, postavu má jako nějaký člen ochranky, která vám nažene strach jen pro pohledu do zamračené tváře. Když byli u nás doma, tak jsem si toho tolik nevšímal.

"Ahoj," mamka vyjde ze dveří a v ruce nese svoji kabelku. Rozejdeme se pryč z budovy a ona začne hned povídat o špatné náladě svého nadřízeného. Mami, věř mi, nebo ne, ale toho jsem si všiml už i já, že pan Carev dneska není v moc dobré náladě. Nemá tyhle nálady Martin náhodou po něm? A zrovna dneska byl Martin tak výřečný, možná až přátelský, že bych si o něm troufl říct, že má i city.
Nic neříkám, jen ji poslouchám a snažím se nemyslet na bolest hlavy, kterou podporuje mamčino neustálé mluvení po celou cestu do obchodu.
Z obchodu jí pomůžu vzít tašky. Snažím se zapojit do konverzace, protože jsem zjistil, že tak cesta utíká rychleji. Nákup jí položím v kuchyni na stůl a zmizím v pokoji.

Spokojeně si oddechnu, když vysprchovaný ulehám do postele, která ještě před pár chvílemi byla krásně ustlaná. Na telefonu si projíždím sociální sítě.