ʙᴏss' sᴏɴ // ᴍᴀᴠʏ

7. - FLORBAL

Na mobilu zapnu klasicky budík, zamknu ho a položím na stoleček vedle postele. Naposledy pohlédnu do rohu pokoje, kde mám nachystané věci na zítřejší zápas ve florbalu, potom zhasnu lampičku, jakožto poslední zdroj světla v mém pokoji.

"Martine? Jak...?" nedořeknu to.
"Jak jsem se to dozvěděl o tom pátku? Že jsi byl totálně mimo?" zasměje se. Tahle situace mi není vůbec příjemná. Na jeho otázku pouze přikývnu a čekám na jeho odpověď. On si vytáhne telefon a se škodolibým úsměvem se do něj kouká.
"Martine! Komunikuj!" zvýším na něj hlas. Zvedne ke mně pohled a narovná se v zádech. Ruku s telefonem natáhne ke mně, ale kvůli sníženému jasu tam nevidím téměř nic. Převezmu si mobil a zvýším jas.
Nevěřícně hledím do obrazovky. Naskytl se mi pohled na fotku, na které jsem já v baru opilý. Zčervenají mi tváře.
"Tak teď poslouchej ty Einsteine!" vytrhne mi telefon z ruky a chytne mě za triko pod krkem.
"Okamžitě se s tou holkou, myslím, že se jmenuje Valerie, přestaneš stýkat! Mám přes otce kontakty, kteří můžou zajistit, aby ses nedostal na svoji vysněnou vysokou školu, a pokud to ani přesto neuděláš, tak ti zaručuji, že se nedostaneš na žádnou vysokou školu ani na tu pro dementy, i když máš skvělý známky!" zašeptá mi nepříjemně u obličeje. Snažím se ho od sebe odstrčit, ale co já se zmůžu proti jeho tělu? Sice je o rok mladší, ale zase je snad o polovinu objemnější. Co ho žere zase?
"Rozumíme si?!" zařve mi těsně u obličeje a já jen přikývnu.

S leknutím se probudím. Rozhlédnu se okolo sebe a všude panuje jen tma. Musím si rozsvítit lampičku, abych si vůbec uvědomil, kde to jsem, a co se to právě stalo.
Chvíli jen tak sedím snažím se vše vstřebat. Měl bych spát, protože zítra budu potřebovat energii. Podívám se na telefon na čas a ještě není ani půlnoc. Lehnu si zpět do postele a zhasnu světlo. Snažím se usnout, ale místo toho se jen několik hodin převaluji na posteli a myslím na největší blbosti světa. Na takové, které by vás v životě nenapadly, třeba proč je nebe modré nebo co já vím?

-

Budík zazvoní a já otevřu bolavé oči. Spal jsem docela málo. Nohy spustím z postele a posadím se na kraj. Po chvíli přemlouvání vstanu a zamířím do koupelny.

Po mém klasickém ranním nestíhání doběhnu do šatny, která nám má dneska během zápasu sloužit k uložení věcí, ale nikdo nikde. Zmateně si projdu celou šatnu, ale není tu ani noha. Zkusím najít nějaké věci hráčů, ale ani ty se tu nenachází.
Sednu si na lavičku, která tam je a čekám. Podívám se na hodinky a po chvíli vytáhnu knihu.

"Čus, co čteš?" sedne si vedle mě někdo. Otočím hlavu k osobě. Martin. Proč mě to ani nepřekvapuje?

"Mráz," řeknu název knihy a zavřu ji.

"To neznám, o čem to je?"

"To je jedno," nervózně se usměju a schovám román určený převážně pro ženy, na který jsem narazil náhodně u mamky, když jsem hledal v knihovně nějakou knihu do povinné četby. Pro moji smůlu tohle mě zaujalo více.

"Jak ty jsi postoupil se Shakespearem?" batoh zapnu a narovnám se v zádech, abych na něj viděl.

"Jo, je to docela zajímavá knížka. Jen nějaká slova mi dělají problém, tak si je hledám."

V hlavě se mi vytvoří představa Martina jakožto pilného studenta, který má na sobě košili se svetrem, kalhoty, vlasy pečlivě učesané na stranu a na nose brýle, u kterých si nikdo není jistý, jestli jsou dioptrické nebo ne. Tiše sedící v knihovně, čte si Zkrocení zlé ženy a ve druhé knize, kterou má položenou na stole kousek od sebe hledá české archaismy.
Stočím pohled do boku k němu a naskytne se mi pohled na pravý opak toho, co mám v hlavě. Vlasy rozcuchané snad na všechny světové strany, černé upnuté tričko, ve kterém se mu rýsují jemně svaly, černé rifle s dírami na kolenou a v neposlední řadě bílé tenisky na nohou.

Když se zahrnou ostatní do šaten, tak okamžitě můj kamarádský vztah s Martinem skončí a on dělá, že mě nezná. Trochu mě to zamrzí, ale co je čekal?
Párkrát na mě křikne během zápasu, abych mu přihrál míček nebo něco podobného. Jakmile skončíme, všichni kluci se natlačí do sprch. Nehodlám se s nimi hádat o sprchy, proto si sednu na lavičku a čekám než všichni odejdou.
Vysprchuji se a omyju vanilkovým sprchovým gelem. Všechny věci si sbalím do batohu a jdu ven.
Rukou si prohrábnu své trochu mokré vlasy, a protože fouká takový ten zrádný jarní větr, tak si nasadím kapuci od mikiny.
Ujdu sotva pár metrů než ucítím silný stisk na mém zápěstí. Trhnutím mě osoba otočí na sebe a já hledím do tváře Martinovi.
Stisk povolí a moji ruku pustí, ale jako kdyby tam zůstala. Cítím ji tam. Cítím to sevření.

"Na koho čekáš?" zeptá se a já na něj zůstanu koukat. Právě mě zastavil, když jsem někam chtěl jít a zeptá se mě na koho čekám? Občas vážně pochybuji i jeho inteligenci. No jo blonďák.

"Na nikoho, jdu na metro," uchechtnu se, a ukážu směrem, kterým jsem se rozešel, ale své myšlenky mu radši nesděluji, protože přeci jen má pořád větší svaly než já.

"Řeknu tátovi, hodí tě domů."

"Cože? Ne!" zamítnu hned.

"Proč?" rozhodí rukama.
Martine, ty toho o životě vážně moc nevíš. To je totiž hrozně slušné, když nadřízený mojí mamky mě bude vozit domů. A já už si začínal myslet, že aspoň trochu té inteligence máš. Bohužel, ne všechny bůh obdaroval.

"Jsem spokojený s metrem," protočím očima. Ano, lžu, protože nemám zrovna v oblibě přecpané metro a radši bych dal přednost jejich strašně luxusnímu autu. Hrozně rád bych s ním mluvil na rovinu, ale vím, že by se urazil a to nechci, když spolu už dokážeme normálně mluvit. Vlastně by mě samotného zajímalo, jak jsme se dostali až takhle daleko.

"Okay, v tom případě jdu taky," rozejde se směrem k zastávce. S úsměvem jdu za ním.

"Martine, to nemusíš dělat. Nejsem malé děcko, abych potřeboval společnost," doběhnu ho. On píše zprávu na telefonu a netváří se u toho zrovna nadšeně.

"Co je?" vyptávám se.

"Otec je naštvaný, že měním domluvené plány," zamračeně sleduje pohyb jeho nohou.

"Však se tam vrať! Nenutím tě se mnou chodit. Zbytečně si zaděláváš na problémy, Carev," chrlím ze sebe všechno, co mi na jazyk přijde.
Vypadá to, že se pousmál nad mým oslovením, ale jeho úsměv se za chvíli ztratí.

"A vůbec, co je tobě do mojí rodiny?!" štěkne po mně nepříjemně. Zase ta změna nálady?

"Nic jsem o tvojí rodině neřekl," zašeptám na svoji obranu, ale myslím, že jsem právě objevil jeho citlivé téma.