ʙᴏss' sᴏɴ // ᴍᴀᴠʏ

1. - KDYŽ MODRÉ OČI POTKALY TY ZELENÉ

Sluchátka v uších a telefon v kapsy od kalhot mi přehrávají můj nejoblíbenější playlist měsíce. Jemně, téměř neviditelně, si u toho podupávám nohou. Sedím na chodbě kousek ode dveří, ostatně jako vždy. Čekám na mamku, až skončí v práci. Obvykle mi napíše, abych přišel, že půjdeme nakoupit nějaké věci domů a já jí mám pomoct s taškami a tak. Kolem mě projde pár lidí v oblecích, kteří tu zjevně pracují. Nevnímám je, nevnímám nic, jen hudbu, která mi hraje. Když mamka vyjde ven, tak vstanu a s úsměvem pozdravím, sluchátka schovám. Celou cestu do obchodu si stěžuje na nového šéfa a jeho přístup k práci. Upřímně je mi to celkem jedno, co se u nich v práci děle, ale snažím se tvářit soucitně a občasným „hm" dokázat, že ji vážně poslouchám.
Tašky jí donesu do kuchyně a odeberu se do svého pokoje. S nadějí si vytáhnu knihu a položím před sebe na stůl, chvíli do ní tupě hledím, ale nemám nejmenší ponětí o co tam jde, takže mi přijde zajímavější i ta zeď naproti. Telefon se mi rozsvítí a blikne mi tam upozornění z facebooku. Rychle ho chytnu, jako by na tom závisel můj život.
Oči od něj odtrhnu až ve chvíli, kdy je venku už tma. Učebnici hodím do batohu.

-

Otravný zvuk budíku vypnu až tak napotřetí, a když utíkám do školy, tak se divím, proč opět nestíhám. Celý udýchaný přiběhnu do školy, šatnu vážně jen proběhnu. Na chodbách už nikdo není, takže výuka už začala. Naštěstí zrovna první hodinu máme učitele, co nechodí moc včas, takže vejdu do třídy a jediné, co mě tam čeká jsou prázdné pohledy mých spolužáků a jedno hlasité vydechnutí, protože nejsem učitel a oni dál mohou pokračovat v těch blbostech, které dělají. Sednu si k Tomášovi, který zírá do telefonu. Klasické ráno. Špitnu k němu pozdrav. Jen kývne, ale pohled nezvedne.
Když si chci vzít telefon taky, tak učitel vejde do třídy? Dělá si srandu? Proč zrovna teď? Tak či tak ho neposlouchám a během hodiny se snažím dohnat učení ze včerejška.
O přestávce musím ke své skříňce si vzít učebnice na další hodiny.

„Když jsem tam přišel, tak..." v polonině vyprávění Tomášovi, co se mi stalo o víkendu se zaseknu a místě a hledím před sebe. U skříněk stojí hlouček, ne, shluk lidí z mladších ročníků. Kdyby třeba dva, ale těch tam stojí aspoň patnáct.

„Nemají snad třídu?" naštvaně řeknu a snažím se projít skrz ně. Nekoukám se kolem sebe, protože mladší lidé na škole jsou pro mě přítěží a překážkou.

„Proč jsi vlastně přestoupil?" zaslechnu, ale ani se neotočím, Nechápu proč se vždycky kolem nováčka točí celý svět. Rychle si vyměním knížky a jdu zpět do třídy se zvoněním. Celá skupinka se rozejde do tříd, vezmou to skrze mě, jsou ve třídě vedle nás.
Doma si všimnu malého lístečku, na kterém mě mamka prosí, jestli bych na ni dneska opět nepočkal. Ráno jsem si ho nevšiml, jinak bych tam šel rovnou ze školy, Nijak extra se mi nechce, ale batoh si dám do pokoje, vezmu si jen sluchátka, telefon a už si to šlapu do kanceláře. Jdu pomalu, protože jsme končili brzo ve škole, takže mám ještě čas.
Stoupnu si kousek ode dveří kanceláře ředitele a jeho sekretářky, kterou je moje mamka. Hraje mi pomalá písnička, nerad poslouchám cizí hovory, protože mi nikdy nedají nic do života. Nepočítám - li tedy to, že náš soused má sexuální poměr s Bětkou od vedle, což jsem se dozvěděl minulý týden ve čtvrtek, protože jsem ráno spěchal tak moc, že jsem zapomněl, kam jsem si dal sluchátka a odpoledne se mnou jela sousedka metrem.
V pomalé písničce je zrovna chvilku pauza, kdy nikdo nezpívá a já uslyším nějaký pohyb za mnou. Většinou v téhle dlouhé chodbě bývám sám, až na pár pracovníků, co tudy prochází. Otočím se, ani se nehnu z místa a vrazím do postavy stejně vysoké jako jsem já. Jak se mi tohle povedlo? Zavrávorám a sundám si sluchátka.

„Čum na cestu!" řekne drze a dost nevrle. V jeho tonu hlasu slyším namyšlenost.

„Omlouvám se?" řeknu pro změnu já, ale ne tak namyšleně, spíše nechápavě. Vždyť jsem nic neudělal, ani jsem se nehnul z místa. Teprve teď se na něj můžu podívat. Vysoký je podobně jako já, vlasy má blonďaté a neuspořádané do žádného účesu, ramena má o dost širší než já, rty růžové, ale žádný náznak úsměvu, oči tak moc pronikavě zelené a obočí skrčené. Celkově je zamračený. Tahle chvíle trvá pár sekund, ale mně se zdá, že na něj koukám hodiny.

„Uhni!" rukou mě odstrčí na bok a já spadnu zadkem na židličku, které tam jsou. Sedávám na nich docela často. Povrchně mě obejde a prudce otevře dveře do kanceláře, kde je i moje maminka. Vejde a bouchne za sebou dveřmi.

„Idiot," postavím se, opráším si zadek, kdyby tam byl prach a spravím si košili.
Mamka už má dávno po pracovní době, ale pořád neopouští svoji kancelář. Sednu si znuděně na židli, na kterou jsem byl předtím shozen. Znovu si vytáhnu sluchátka z kapsy. Rozmotám je, což mi zabere taky pár minut.
Nevím, jak dlouho tam poslouchám písničky, než se konečně otevřou dveře do kanceláře.

"Už jsem se bál, že snad nesko-" začnu a vstanu, ale zaseknu se, když zvednu zrak, protože osoba, která vyšla není moje máma. Drzý blonďák stočí jeho pohled na mě a ušklíbne se. Co mu vadí? Projde kolem mě tak, že do mě drcne ramenem a zastaví se, když jsme k sobě zády.

"Bud opatrný, ať nesrazíš i ostatní," ohlédne se za mnou. Sednu si a zvednu hlavu k němu. Naskytne se mi pohled na drzý úšklebek, který mě tak vytáčí. Nejradši bych prostě vstal a vrazil mu takovou neskutečně velkou facku, že by druhou dostal od zdi vedle něj. Mrkne na mě a odejde pryč. Frustrovaně si upravím vlasy, protože pramínek mi spadl do čela. Jak já nesnáším namyšlené lidi, kteří si o sobě myslí, že jsou něco víc.

"Nejsi o nic víc než já ty namyšlený idiote!" Zašeptám pro sebe. Za tu srážku nemůžu o nic víc než on.

"Promiň Karlíku, musela jsem ještě něco vyřešit," vyjde konečně mamka. Jdeme rovnou do obchodu.

"A kdo byl ten blonďatý kluk, co tam byl takovou dlouhou dobu?" Zeptám se jí konečně po přemlouvání sám sebe, jestli to je dobrý nápad.

"Syn nového šéfa, udělal tam pěknou scénu."

Nejradši bych jí řekl, jak moc mi ten kluk od pohledu vadí, jak namyšleně vypadal, choval se tak, což mi právě mamka touhle krátkou větou potvrdila. Rozmazlený synáček a otec, co z něj stáhne ocas, jak nějaký vystrašený pes z ulice. Tady je jasné, kolem koho se to točí u nich v domácnosti.
Zatřepu hlavou, abych vyhnal tyhle myšlenky a dál pokračujeme tiše v cestě.

"Děkuji za pomoc," usměje se mamka, když jí položím doma tašky na stůl v kuchyni. Obdařím ji jedním z mých úsměvů a jdu k sobě do pokoje, kde si sednu za stůl a začnu se učit nějaké věci do školy.
Dočtu látku a vezmu si věci, přeběhnu přes chodbu do koupelny, kde se zamknu. Nechám ze sebe spadnout oblečení, které mám na sobě. Vstoupím do sprchového koutu a pustím teplou vodu. Začne mi stékat po celém těle. Sprchovým gelem se celý umyju a opláchnu všechnu pěnu. Ručníkem si usuším tělo i vlasy a obléknu se.
Seběhnu schody dolů rovnou do kuchyně vzít si večeři.